Příběhy z Bráčku

Na této stránce naleznete postupně všechny texty, které byly v průběhu existence Bráčku sepsány. Můžete se zde seznámit s historií našeho světa a lépe pochopit, jak funguje. Příběhy jsou řazeny přibližně chronologicky.

Šaman vhodil poslední hrst bylinek do ohně a plameny vyšlehly o něco výš. Tempo jeho slov pronášených v prastarém jazyce se neustále zvyšovalo a stejně tak i gestikulace a šílené krouživé pohyby trupu. Zbytky kdysi velké žoldácké armády seděly v povzdálí a napětím ani nedýchaly.

Náhle oheň vyhasl, ale jen pro to, aby mohl záhy vyšlehnou do trojnásobné výše, takže už byl vyšší než šaman. Zároveň se plameny zabarvily jedovatě zelenou barvou. Šaman přestal s odříkáváním, pohlédl vzhůru a pozvedl ruce k nebesům. Spolu s tím pohybem se plameny oddělily od řeřavých uhlíků a vznesly se do výše. Jak šaman pohyboval rukama, tvarovala se změť zelené zářící hmoty do oválu.

Konečně byl šaman spokojen. Spustil ruce a s mírně šíleným výrazem se otočil k žoldákům. "Tak na co čekáte?"

Vojáci ještě chvíli oněměle zírali. Pak se někdo šíleně rozchechtal. "Tak padáme z tohohle zpropadeného pekla!" Na to se zvedla vlna nadšení a první odvážlivci se vrhli do portálu.

Když poslední žoldák prošel portálem, otočil se jejich vůdce na šamana. Jen uznale pokýval hlavou. Otočili se zády ke změnšujícímu se průchodu mezi světy a vyběhli za zbytkem žoldáků. Všichni od toho místa chtěli být co možná nejdál.

Plameny postupně pohasínaly a portál se zmenšoval a zmenšoval. Čím byl menší, tím rychleji vyhasínal. Už to vypadalo, že zmizí úplně, zbýval už jen poslední plamínek, když tu se z něj vynořil rudý pařát. Vedle něj se vynořil druhý a obludné ruce začaly portál zase roztahovat...

Skupině zrádných žoldáků, kteří unikali před trestem Bráčské říše za zradu, se podařilo odhalit tajemství chrámu Runovládců a ovládnout jejich moc. V obležení obrovskou přesilou však po chvíli marného boje zvolili útěk pomocí teleportačního kouzla. To je však zaneslo do jiné dimenze, do světa démonů.

Po několika měsících útěků a bojů o holý život se žoldáckým šamanům podařilo otevřít portál zpět do našeho světa. Ale nepřišli sami. Z démonického světa se za nimi začaly hrnout hordy krvelačných démonů. Portál byl příliš slabý na větší ninvazi, ale démoni se v Bráčském světě pokoušeli průchod otevřít naplno a světy trvale propojit, aby jej mohli vyplenit.

Marné byly snahy Bráčských jednotek, obyvatel hvozdu a zbytku žoldáků odvrátit hrozící nebezpečí. Do bojů se vložil i nekromant Nekrok, který se svými věrnými položil život při posledním zoufalém pokusu portál uzavřít. Démoni portál posílili a invaze do našeho světa tím začala.

Dokonce se na stranu démonů přidal i sám prastarý Hvozd, když byla porážka nevyhnutelná. Chytrou dohodou s démony pojištěnou mocnou magií na tom však Hvozd vydělal. Nyní se může nerušeně šířit na území, která démoni vyplení, ale démoni nesmí hvozdu a jeho bytostem jakkoli škodit, jinak se portál uzavře.

Armáda démonů se stáhla za portál a připravuje se k hlavnímu náporu invaze. Ve světě Bráčku zůstalo pouze několik pořádkových jednotek, které mají kontrolovat situaci a podávat hlášení o ději, případně přijít na způsob, jak si podmanit Hvozd. Zároveň mají za úkol udržet portál otevřený a nezměněný. Jelikož je Hvozd je s portálem spjat, pokusí se hvozd si podmanit.

Hvozd, který kdysi zabíral podstatnou část kontinentu, zatímco teď byl civilizací zatlačen jen na malé území na severovýchodních hranicích Bráčku, vycítil šanci, jak obnovit svou velikost. Spolu s invazními silami démonů se šíří zpátky na stará území a snad i ještě dál. Vadou na kráse jsou však všudypřítomní démoni. Magickou smlouvou je zaručeno, že nesmějí Hvozd napadnout, jinak se jejich portál zavře. Ten však stále sílí a brzy už bude dostatečně silný, aby se udržel i bez pomoci Hvozdu. Přímo však Hvozd démony napadnout nemůže, porotože to byla součást podmínek kapitulace a magické smlouvy vážící se k portálu.

Svaz severských válečíků vyrazil na pomoc Říši proti invazi démonů a expanzi hvozdu. A pochopitelně si ideálně zabrat co nejvíc území na úkor Říše.

Runovládci byli mimořádně mocní lidé, kteří ovládli nový způsob, jak zacházet s magií - pomocí run. Jejich začátky nebyli snadné, ale jak jejich umění rostlo, rostla i jejich moc a vliv. Brzy měli řadu stoupenců a mocní lidé nabízeli nemalé jmění za jejich služby. Původních zakladatelů bylo šest a každý z nich byl mistrem ve svém oboru.

Žili mnohem déle než běžní lidé, ale i oni časem zestárli. V té době však již měli učně, kterým předali své vědění a éra runovládců pokračovala. Vždy však odmítali účastnit se válek. Naopak se snažili o zachování míru a harmonie, což se některým lidem nelíbilo. Mnoho mocných se je snažilo uplácet, vyhrožovat jim, někteří dokonce opravdu vytáhli do boje proti nim, ale moci Runovládců se nemohli rovnat.

Třetí generace Runovládců vystavěla bájný Chrám Runovládců. Každičký kousek jeho stěn byl pokryt runami. Nikdy dřív ani později nikdo nedokázal soustředit tolik moci na jediném místě. Celá země vzkvétala, pole plodila víc než kdy dříve, lidé se těšili zdraví, počasí bylo mírné a o povodních, krupobitích, požárech a jiných pohromách mladí lidé slyšeli jen z vyprávění svých předků.

Takový blahobyt ale přitahoval nejen běžné lapky a šizuňky. Ti se vždy se zlou potázali. Jednou ale přišli do našeho světa démoni. To byl jejich první pokus o invazi. Jejich armáda v té době byla mnohem větší a sami vládli ohromnými silami. Otevřeli portál do tohoto světa a chystali se celý jej vyplenit. Runovládci ale použili veškerou svou sílu, démony smetli a ty, co přežili, odmrštili hluboko do jejich dimenze. Bohužel použili opravdu veškerou sílu. Runovládci vymřeli a chrám explodoval pod náporem tak obrovského toku energie.

Je to už víc než 500 let. Za tu dobu na stejném území vznikla Bráčská říše. V místě, kde stával Chrám, a v jeho okolí se dodnes dají nalézt runy - kousky Chrámu. A démonům trvalo půl tisíciletí, než sebrali odvahu a dost sil, aby se do našeho světa znovu podívali. Tentokrát tu ale již nebyli Runovládci, aby je zastavili. Někteří lidé se sice pokusili využít moc run, aby démony zastavili, a skoro uspěli. Ale démonům se porařilo najít skulinku a zbytek již známe. Ale runy jim nahání strach pořád.

Královna lesa unaveně dosedla na svůj trůn z kořenů prastarého dubu. Tak tohle bylo opravdu těsné, pomyslela si. Portál démonů se sice uzavřít nepodařilo, ale díky ochrannému runovému kruhu se dál nedostanou.

"Má paní," vyrušil ji z vzácné chvíle odpočinku jeden horlivý mladý elf. "Našel jsem další runy!" volal nadšeným hlasem a z dlaní jí k nohám vysypal hromádku runových kamenů.

Královně se udělalo mírně nevolno a neblahé tušení v ní rychle sílilo. "Kde přesně jsi sebral tyhle runy?" procedila pomalu přes ztuhlý úsměv.

Než zmatený elf stihl odpovědět, zpoza houští vykráčel bezmála třímetrový démon v kostěné zbroji a s ohnivým kopím v ruce. V širokém úsměvu odhalil špičaté dravčí zuby. "Dobrý den, Vaše výsosti," zasyčel. "Myslím, že bychom si měli promluvit..."

Vojsko démonů prošlo portálem a začalo rozsévat zkázu a zmar. Armády našeho světa byly příliš oslabeny předchozími válkami, než aby příval dokázaly zastavit. Jedině Hvozd disponoval dostatečnou silou, aby mohl hordám z jiné dimenze vzdorovat. Raději ale uzavřel s démony příměří - oni nezaútočí na Hvozd a ten jim nebude nijak bránit v jejich plenění Bráčské říše.

I seveřané raději opustili dobytá území Bráčku a stáhli se do své země, aby řádně opevnili hranice a mohli bránit své domovy.

Oslabená a opuštěná říšská armáda, která byla navíc v té době rozdělena na několika bojištích, nemohla zpočátku s postupem invazní fronty dělat nic jiného, než ji za cenu vysokých ztrát mírně zpomalit.

Lidé prchali. Opouštěli své domovy a snažili se zachránit alespoň holé životy. Často marně. Říši zachvátil zmatek a pomalu přicházel hladomor. Démoni rabovali, plenili a koho rovnou nezabili, toho odvlekli do otroctví do jejich světa.

Teprve po měsíci řádění démonů se podařilo armádě zaujmout alespoň trochu účinné obranné postavení. Ale nestačilo to, Bráčská říše pomalu umírala. Marně se císař dovolával starých spojenectví. Zbytečně prosil a škemral. Všechny okolní země se raději soustředily na obranu vlastních hranic a upadající říši ponechaly jejímu osudu.

Sedm let trvaly boje, i když postupem času se měnily v obyčejný masakr. Bráčští již vzdorovali pouze v několika málo opevněných ostrovech civilizace, ale i největší pevnosti časem podlehly a padly. Padl i hrad Bráček, byť vzdoroval tvrdě a do poslední kapky krve. S říší byl konec.

Díky udatnosti říšské armády již démoni neměli dost sil, aby napadli některý ze sousedních států, které během let vybudovaly skutečně silná obranná postavení. Pobrali tedy všechno cenné a zástupy zajatých otroků a stáhli se do svého světa, aby se mohli opájet dosaženým vítězstvím, nabrat síly a časem zaútočit zase na jiný svět.

Z říše zbyly jen doutnající trosky téměř bez života. Domy byly pobořeny, pole posypána solí, studny otráveny, lesy vypáleny a zvěř vylovena. Jen několik málo lidí přežilo běsnění démonů v úkrytech a jiní se pomalu vraceli z exilu, aby se pokusili znovu postavit své domovy.

Když se portál démonů uzavřel, přestaly se okolní země bát. Ba co víc, začaly mít dobyvačné ambice. Z kdysi mocné říše zůstala jen bezmocná planina bez vlády a bez obrany. Každý si chce urvat svůj podíl, a tak se jako supi slétli na mršinu, aby si urvali co největší sousto...

Královna lesa rázně skočila do řeči rozhádaným velitelům seveřanů a zbytků Bráčské armády. Ach ti muži...

"Jestli boje brzy neskončí, nebude se vážně už o co se bít! Země je vypleněná, co nezničili démoni, teď dokonávají vaše armády..."

"I vaše..." zabručel barbarský náčelník, ale dál nepokračoval.

"Ano, i má," připustila Královna. "Říše je obrovská. Vojáci jsou už z té vleklé války zoufalí. Někteří raději upsali své duše démonům, než aby dál museli bojovat. Žádná armáda Říši nedokáže udržet, pokud se ostatní neumoudří a neustoupí."

"Přesně!" bouchl do stolu vůdce seveřanů. "Stáhněte se a bude klid!"

"Rozdělme se!" navrhl kapitán Bráčské armády rychleji, než se začnou znovu dohadovat o to, kdo drží větší území a má lepší pozici. Královna i vůdce barbarů skutečně zmlkli a se zájmem naslouchali. "Jak moudře řekla Královna, Říše je velká. Bráčských zbyla jen hrstka a jakkoli je můj dědický nárok legitimní, nemám ho jak prosadit. A i kdyby, bude trvat celá desetiletí, možná staletí, než se Říše celá znovu osídlí. Navrhuji tedy, že mi pomůžete získat Bráčský trůn, uznáte mou vládu a pomůžete ji udržet. Já na oplátku přenechám severní území až po Velkou řeku svobodným barbarským kmenům. A východ připadne ke Hvozdu, až do vzdálenosti dvou dnů jízdy na koni od současných hranic Hvozdu..."

"Dobrá," využila nastalého ticha jako první Královna. "Za Hvozd souhlasím pod dvěma podmínkami. První je, že ve zbytku války nebude docházet ke zbytečným masakrům. Pokud se Ostrované a Jižané vzdají, necháme je v poklidu odejít. Předpokládám, že našim spojeným silám nebudou chtít čelit a vzdají se, jsou to rozumní lidé... Druhá podmínka je, že toto spojenectví povýšíme na trvalý Triumvirát. V Černém kameni budou sídlit armády všech tří spojenců a případné spory budeme řešit tam, mírovou cestou. Stejně tak i další záležitosti, které by se mohly dotknout všech zúčastněných."

"No dobře," souhlasil neochotně a rozvážně i vůdce Seveřanů. "Ale s démonama žádné vyjednávání, zlikvidujeme je! A kdo jim slouží, dostane taky svou odměnu."

"Souhlasím," přikývl kapitán. "Tedy Triumvirát."

"Tak jest...!"

"Aye!"

Když armáda démonů opustila zpustošenou Bráčskou říši, o to, co z ní zbylo, se strhla krutá válka. Z chladných hor přitáhli nebezpeční Seveřané, z východu se začal šířit mocný Hvozd, z pouště přišli lstiví Jižané, z moře připluli horkokrevní Ostrované a z posledních bašt a úkrytů vylezli přeživší Bráčští.

Každý měl zájem zabrat si co největší území pod svou nadvládu. Boje byly prudké a nelítostné. Každá strana měla chvíli navrch, ale síly byly příliš vyrovnané. Brzy bylo jasné, že bez nějakého spojenectví tam všichni vykrvácejí a říše zbyde jen krkavcům a vlkům.

A tak došlo k založení Triumvirátu. Velitel zbytku císařských armád a právoplatný dědic trůnu se dohodl se Seveřany a Hvozdem. Podstoupil jim nemalá území na severu a východě říše a výměnou za to společně vytlačili Ostrovany a Jižany a ukončili tak tento krvavý boj.

Od té doby již uplynula tři léta. Začátky byly těžké, ale Bráčský lid je houževnatý a schopný, brzy začal znovu prosperovat a budovat říši od základů znovu. Na trůn usedl lidem oblíbený císař Jaroslav I., bývalý voják a vzdálený příbuzný císařské dynastie, který udržel zbytky armády behěm ofenzivy démonů i následné války o Říši, díky čemuž Bráčská říše přetrvala a může znovu vzkvétat. Vládne zemi moudře, i když se nijak netají tím, že by se raději vrátil k jednoduššímu životu vojáka. Pro jeho přímočaré způsoby a pádnou ruku mu lidé dali přízvisko Barbar.

Hvozd se značně rozšířil směrem na západ. Díky mocné přírodní magii rostl doslova před očima. Děti Hvozdu čile obchodují s Říší a zejména v počátcích jí pomohli se znovu postavit na vlastní nohy.

Ze severu přišly celé kmeny Seveřanů, aby obsadily získanou zem. Na úrodné půdě se jim dařilo mnohem lépe než na promrzlých skalách severu. Kromě bězpočtu menších vesnic a osad zde založili také velké město Nordborg, které se stalo novým centrem jejich národa. Mnoho seveřanů však raději zůstalo na severu a žilo tak, jak byli zvyklí. Životem na jihu a zemědělstvím opovrhují, i když možnosti měnit kožešiny a maso za kvalitní výrobky, plodiny a suroviny z jihu v tichosti a rádi využívají.

Během války byla také znovuobjevena moc Runovládců. První Mistr run poodhalil jejich tajemství a obnovil Chrám Runovládců. Ten nyní slouží jako prestižní škola a spolu s novými vědomostmi v oblasti run roste i jeho moc a vliv. Císař činnost Chrámu plně podporuje a štědře dotuje a Runovládci na oplátku za to stojí za ním.

Z plamenů války však povstali také noví bohové. Třem démonům se podařilo situace využít natolik obratně, že jejich moc výrazně vzrostla. Ruku v ruce s tím získali i řady stoupenců a z malých kultů se postupně stala náboženství.

Démon stínů a plamenů Ischtarias zůstal v Říši. Jeho kult je sice nejmenší, ale o to nebezpečnější. Uctívají jej lidé, kteří nejsou spokojení s tím, jak to v Říši teď chodí. Někteří brojí proti Císaři a zpochybňují jeho nárok na trůn. Jiní zase vnímají jako největší urážku, že se říše vzdala svých území, a chtěli by vyhnat Seveřany a vykácet Hvozd. Někteří by šli ještě dál a ztrestali Ostrovy a Jižany za jejich zpupnost. A těm všem Ischtarias slibuje novou a silnou Říši, která si podrobí celý svět. A oni naslouchají. Scházejí se na tajných místech, poznávají se podle smluvených signálů a pokradmu pracují na velkém plánu.

Vodní démonka Morgawr odplula na Ostrovy, kde její věhlas rychle stoupal a kult získával prudce na síle. Většina kapitánů ji miluje a uctívá. Pro její přízeň neváhají sáhnout ani k lidským obětem. Nazývají ji Bohyní všech moří a ona jim slibuje že moře jednou zalije všechny pevniny a oni budou jeho svrchovanými pány.

Ohnivá démonka Gull Tyra odešla na horký jih s Velkovezírem a podpořila ho v boji o trůn, ze kterého vzešel jako vítěz. Císař Černého slunce, jak se nově tituloval, sjednotil všechny jižní země a stanovil uctívání Gull Tyry za jediné povolené náboženství. Nyní se jejich zraky začaly upínat zpět k severu. Bráčská říše je zatím ještě slabá a prudkým úderem by se mohlo podařit zabrat přinejmenším její jižní území.

O dalším osudu světa však nemají rozhodnout velké armády a dlouhé války, ale jeden tajemný ostrov a skupinky těch nejvěrnějších věřících.

"Dědo, dědo," křičela drobotina. "Vyprávěj, jak jsi válčil! Tu o bitvě u přístavu!" překřikovali se.

Děda se usmál, potáhl z dýmky a začal. Svým vnoučatům nikdy nic neodmítl:

"No tak jo. To bylo tehdá tak. Válka už trvala kolik měsíců a zdálo se, že nikdá neskončí. Ale pak se ty severské krysy domluvily se stromomr... teda s elfama ze Hvozdu," opravil se stařík pohotově, když si všiml, že i snacha bedlivě poslouchá. "Odkudsi vytáhli ňákýho týpka ve staré říšské uniformě a že prej je to dědic a máme se pakovat.

Náš velitel, Velkovezír, dobrý chlápek, to jo... ale z téhle zprávy mu tehdá trochu hráblo. Řek že domů nemůžeme a vzdávat se nehodlá, drapnul prvního démona, co se motal kolem a prej že mu teda přísahá věrnost. No a pak hned na nás, ať si stoupnem do řady, že je to befel. No tak jsme šli, rozkaz je rozkaz.

To ti vám byl zvláštní pocit. Jako ohromná bolest a slast dohromady. Z hlavy mi vyrašily rohy," přiložil si stařec prsty na čelo. " Zubiska se mi protáhly a zašpičatily a místo rukou mi narostly taaakovéhle pařáty," jal se lechtat ječící caparty.

"A tak z nás najednou byla armáda silných příšer. Říkali jsme si, že když se domluvíme s ostrovákama, tak nakonec říši obsadíme my.

Jenže těm úplně přeskočilo. Jejich velitel, komodor, nechtěl o žádném spojenectví ani slyšet. Jenom pobíhal kolem a vykřikoval cosi o tom, že mu Paní lesa zlomila srdce, tak jí za to zapálí Hvozd. Co vám budu vykládat, dva týdny furt jenom lilo, tak se lesu hořet nechtělo, páč byl nacucanej jak houba. Pirátští pobíhali kolem s pochodněma, ale všechno marné. Až nakonec jeden z nich, asi nějaký čaroděj nebo co, se ověšel soudkama s kořalkou, vaky s olejem a čert ví, čím ještě. Vzlítl nad Hvozd a začal stromy kropit všema těma hořlavejma sračkama. Vuíííí," popadl stařík jedno z dětí a názorně jím předváděl nízký průlet nad hvozdem.

"Další ostrovani nelenili a začali házet do Hvozdu další a další pochodně. Ti, co uměli kouzlit, sesílali na stromy oheň v tuctu podob. Hotové peklo to bylo. A tak nakonec ty stromy přecejen zapálili a oheň se začal šířit. Pěkný kus lesa tehdá lehl popelem, né že né.

Tak jsme si říkali, že to třeba elfáky přinejmenším zaměstná, nebo třeba rovnou usmaží. No pravda je, že té jejich královně to pořádně zvedlo mandle! Jak jindy všechno chtěla řešit spíš po dobrým, tak teď sešikovala celou armádu a hrrr na nás a ostrovany. Sama začala provádět nějaký rituál nebo co. A jak byla v ráži, fakt přivolala ohromný liják, který oheň napřed zeslabil a nakonec úplně uhasil. Ale taky to mohla být náhoda, jak říkám, tou dobou pršálo skoro pořád...

No jenže co my, že jo? Ostrovani zahli kramle a horem pádem valili k přístavu, aby se nalodili na svoje lodě a vrátili dom. Tož jsme ustupovali s něma. Armády Hvozdu a těch barbarských bestií za patama, aj pár chlapů s prapory Bráčské říše za náma táhlo.

Do přístavu jsme se sice dostali, to jo, jenže nepřátele hned za zadkem. A děcka, naložit posádku na takovou loď a odplout prostě chvíli trvá. Začali nás rubat do zad, tak jsme se obrátili čelem, že aspoň umřeme jako chlapi a né jak psi.

Rvali jsme se a démoni stáli při nás. Nás, co ta červená démonka proměnila, nešlo vůbec lehce zabít. Byl to prostě masakr. Za chvíli už skoro nikdo nevěděl, kdo je přítel a kdo nepřítel. Ale brzo jsme zjistili, že žádnej náš přítel už není, protože ty ostrovní krysy, co přežily, už byly na lodích a na cestě za obzor. Tož to situaci dost zjednodušilo. Velkovezír nás všechny stáhl k sobě a bili jsme všecko okolo.

Jenže měli obrovskou přesilu, padali jsme jako hrušky. Hlavně barbaři si užívali, že nás můžou masakrovat. Ta lesácká královna se snažila boj skončit, ale na to každej kašlal. A pak najednou blik," rozpřáhl děda ruce. Chvíli mlčel, děti poulily oči a napětí se dalo krájet. "Ležel jsem na zemi, rohy a tesáky byly pryč, zase obyčejný slabý člověk. Barbaři se tlačili, aby nás dorazili, ale mezi nima a náma stála řada elfů a bránila nás. No nikdo tomu tehdá nerozuměl. Chvíli to vypadalo, že se do sebe pustí, elfka a barbarskej vůdce na sebe něco řvali, všichni připravení dál se bít a zabíjet.

Ale nakonec teda barbaři složili zbraně a vychladli. Elfům se prý nějak podařilo zlomit kletbu, která z nás dělala démony. Teda oni tomu říkali kletba... No a tak přesvědčili seveřany, že nemá smysl nás zabíjet. My jsme leželi na zemi, slabí jak mimina, tož jsme se nehádali a složili zbraně.

No a dál už to byla docela nuda. Samé vyjednávání a politika. Domů jsme nemohli, ale v Říši nás taky moc nechtěli. Hlavně ten velkej seveřan, co jim velel, na nás měl hroznou pifku. Tak vymysleli plán, že se všichni společně pustíme za ostrovanama a pobijeme je. A nás že by nechali žít na ostrovech. Což o to, plán to byl dobrej, akorát pak někdo nadhodil, že po řádění démonů nezbyla v Říši jediná loď, takže bychom mohli leda plavat..."

"No a jak ses teda vrátil domů?" zajímalo děti.

Děda se usmál. "To je taky moc hezký a napínavý příběh. Ale o tom, jak nás Velkovezír dovedl zpátky domů a stal se z něj Císař Černého slunce, Sjednotitel, Mazaný pouštní fenek, Bohyní požehnaný, Moudrý a přenádherný, o tom vám povím zase jindy..."

Krčma byla osvětlená jen velmi slabě, vlastně skoro vůbec. Bylo to jedno z těch míst, kde hosté nechtějí být viděni a vlastně radši nechtějí ani nic vidět.

Vzduch, který normálně smrděl rybinou a solí, tady byl ještě vylepšen o kouř, alkoholové výpary, čpící pach potu a jemné podtóny močoviny. Místní tomu říkali "čerstý vzduch".

U jednoho stolu se krčila trojice mužů, kteří už od pohledu nevedli lehké životy. Srkali ředěné pivo ze špinavých korbelů a dva z nich viseli na rtech třetímu, který zapáleně, i když jen polohlasem vypravoval.

"...no a když to vypadalo, že se všechno podělalo, páč se proti nám všichni spojili, tak komodor řek, ať zapálíme ten podělanej hustník. Tak sme ho teda zapálili a zahli kramle zátky na lodě. No co vám budu povídat, skoro nás dohonili, pár dobrejch chlapů při tom zařvalo. Ale jak sme byli na vodě, už na nás nemohli. Vystřili jsme na ně holé řitě a vydali se zpátky na Ostrovy. Prostě sukces!"

"Počkej," srovnal si to po chvíli mlčení jeden z posluchačů v hlavě. "Dyť ste dostali na prdel! Kořist nebyla skoro žádná a stovky chlapů tam přišly o kejhák. Šak aj komodor tam prej zařval."

"Ale třesky plesky starý báby!" kontroval hned vypravěč. "Komodora tam sice zranili, ale na vlastní voči sem ho viděl na lodi cestou zpátky." Napil se piva a udělal rádoby dramatickou pauzu. "Celý to totiž byl Beneditův plán, to je jasný," pousmál se lišácky.

"Jak jako plán?"

"Hele, to je snad jasný, ne? Všichni Beneditovi věrní se vrátili v pořádku domů. Zhasly tam akorát posádky, se kterými měl nějakej problém. To byl právě komodorův úkol, aby dělal že je úplně dementní žok rumu, ale přitom fikně posílal do nejhorší vřavy ty správné lidi. Však za to taky prej dostal dost slušnej důchod."

Jeho společníci pokyvovali hlavami a žasli nad genialitou nastíněného plánu i informovaností jejich přítele, kterého až do dnešního večera měli za nejnižšího plavčíka na bezvýznamné kocábce.

"Takže teď si Benedito může určovat, kdo bude Král moří a co budou keří kapitáni dělat, kapírujete? Může mu bejt úplně putna, kolik lidí na pevnině nasral, ti maj svejch problémů dost a do nás se srát nebudou. A kdyby náhodou chtěli, helpne nám ta démonka, co přijela s náma."

"Myslíš tu modrou příšeru, co se teď prohlašuje za bohyni všech moří?" podivil se třetí přísedící.

"Bacha na hubu, mladej!" pocedil mezi zuby vypravěč a pokradmu se rozhlížel kolem sebe. "Celkem dost lidí jí ochotně slouží. A na vlastní oči sem viděl, jak nechala narůst chlapů chapadla, vostrý zuby a pařáty, jen aby za ni mohli líp bojovat. A možná je to jen náhoda, ale co je tady, vyhejbal se ostovům všechny bouře.

"Hmm," přikyvovali ostatní. "A tys někdy viděl Benedita?" byl zvědavý jeden z nich.

"No, to sice jako ne," připustil týpek neochotně, "ale znám jednoho chlápka a jeho bývalej kapitán se s ním pej zná osobně!" kontroval hned a sklidil uznalé přikyvování. "Tak, pánové, a teď toho panáky, co ste mi za to vyprávění slíbili..."

Mladý akolyta z Chrámu Runovládců se potuloval okolními lesy a srovnával si v hlavě myšlenky. Studium run bylo náročné, ale v současné době nebylo v Říši prestižnějšího oboru. Od znovuotevření chrámu se do studií každoročně hlásily stovky uchazečů, ale vybráno bylo vždy jen 8 adeptů. A mladík byl náležitě pyšný, že je jedním z nich.

Praktické zacházení s jednoduchými runami zvládal výborně po teoretické i praktické stránce, zejména útočné runy byly jeho silnou stránou. Dokonce už zvládal i jednoduchá runová slova a jejich aplikaci. Teď přemýšlel o poslední lekci z teorie runových vět, která mu zatím unikala, ale dobře věděl že její zvládnutí chce čas.

Ze zamyšlení ho vytrhul nečekaný zjev, který zachytil periferním viděním. Kousek od pěšiny stál mezi stromy muž s rudou tváří a podivným šupinatým brněním a s potutelným úsměvem ho pozoroval.

"Krásný den přeji," prohlásil ten divný cizinec medovým hlasem kořeněným trochou ironie. Démon - bylo hned jasné mladému studentovi.

Nejprve zpanikařil a chtěl se dát na překotný útěk, ale po několika chvílích svůj strach ovládl a začal uvažovat racionálně a chladnokrevně. Je přece runovládce! Runy jsou pro démony smrtelně nebezpěčné a bojí se jich jako ničeho na světě.

Tasil svou runovou dýku. Vyrobil si ji v prním ročníku v rámci praktického cvičení. Mistři jim kladli na srdce, aby je měli vždy po ruce. Teď jim za to byl vděčný.

"Táhni odkud jsi přišel!" zakřičel na démona a vykročil směrem k němu, aby jej zastrašil.

"Ale no tak," zakroutil hlavou démon. "Chci ti jen položit několik otázek ohledně run. Nikomu se nemusí nic stát."

"Nebudu s tebou vůbec mluvit, ty stvůro! Táhni!" dostával se akolyta do ráže a dál postupoval k démonovi.

"Tak jak chceš..." pokrčil rameny démon a vydal se mu naproti.

To mladého muže mírně zaskočilo, ale nenechal se vykolejit. Jakožto syn ze šlechtické rodiny dobře věděl, jak dýku použít. Už viděl závistivé pohledy ostatních spolužáků, až před ně pohodí hlavu démona...

Ukročil stranou, vyhnul se démonově ruce a zespodu mu vrazil dýku rovnou mezi žebra.

Démon se chytil za trčící rukojeť a vydal ze sebe nelidský řev plný agonie. Klesnul na kolena a chrčel.

Mladík se samolibě usmíval a kroužil kolem umírajícího démona.

Najednou však jeho chrčení zvolna přešlo ve smích. Nejprve tichý, po chvilce burácivý ďábelský řehot.

Chlapec nechápal, co se děje. Zaskočen zvratem situace zůstal stát na místě jako opařený. Ne však nadlouho, protože démon nelidskou rychlostí vyskočil a takovou mu natáhl šupinatou pěstí, že chytil druhou o strom a upadl na zem.

Démon se teď tyčil nad ním a znovu se samolibě usmíval, rukojeť dýky stále trčící z hrudi. Měla ho přeci na místě zničit!

"Co tě nezabije," odtušil démon a vytrhl čepel, "to tě posílí. Váš zakladatel mě jednou runovou zbraní zkusil zabít už před léty. Ale selhal," odhalil démon v úsměvu špičaté zuby.

Pak prudkým pohybem prošlápl madému runovládci koleno, aby ho snad nenapadlo utíkat. Chytil jej od krkem a přitáhl si ho na úroveň svých oči. "A teď si konečně popovídáme. A ty mi BUDEŠ odpovídat..."

Vůdce seveřanů procházel staveništěm a s potěšením sledoval, jak se Nordborg rozrůstá. Vedle něj o holi energicky rázoval šlachovitý staří a neustále si brblal bezzubými dásněmi pod bílým vousem.

"K šemu ťo je tidleti měšťa... Diš šem bil mjaděj, ťak šme žádní měšťa něpočebovali... Ani diš šem bil šťarej, ťak šme žádní měšťa něpočebovali... A ňajedňou plej měšťa počebujeme..."

Mohutný seveřan už dávno věčné lamentování svého předka neposlouchal. Dobře věděl, že díky zisku tohoto území zajistil pro svůj lid lepší život a slibnou budoucnost.

Však už jej také nikdo třetím rokem nevyzval na souboj o vůdcovství. Nikdo si ani nepamatoval, že by nějaký vůdce vládl bez výzvy tak dlouho. Všichni zrátka věřili a respektovali, že vládnout by měl právě on. A pokud snad někdo pochyboval, byl rychle umlčen ostatními.

U řeky ho zaujalo podivné zařízení. Složitá dřevěná kontrukce plná kovových částí, hejblátek, provazových převodů, řetězů a ozubených kol. Na jednom konci té věci bylo velké lopatkové kolo, které roztáčel proud řeky. Druhý konec myl opatřen podobným kolem, jenže tohle mělo kovové radlice a vyrývalo v zemi širokou brázku.

Poblíž té divné věci stál starší statný muž a pomocí pák a táhel celé zařízení zřejmě nějak ovládal.

"Zdravím tě, dobrý muži," zahřměl vládce severu, když přišel blíž. "To je zajímavá věc, se kterou pracuješ..."

"Diš šem bil mjaděj, ťak šme žádní ťakoví něšmišli něpočebovali... Diš těl jeděň dílu ďo žemě, ťak žal pjoště jopaťu a fikopal ši ji..."

"Och, děkuji, náš vůdče," udeřil se muž se strojem pěstí do hrudníku na znamení úcty a vděku. "Je to můj vynález. Když jsem viděl, jak jižani využívají sílu vody k pohánění mlýnů a pil, napadlo mě využít ji také k dalším věcem. Díky tomuhle dokážeme vykopat základy o mnoho rychleji a bez lidí. Hodně to uspíší stavbu domů."

"Diš šem bil mjaděj a těl šem baják, ťak šem pjoště nějaký ňašel a žabil šem ťoho, šo ťam biďlel pšettím..."

"To je ohromné," pokýval hlavou nejvyšší seveřan uznale. "A jak té věci říkáš?"

"Ehm, můj pane," začervenal se konstruktér, což byla u mohutného barbara velmi nezvyklá reakce. "Pokud budete souhlasit, chtěl jsem té věci na vaši počest dát jméno podle vás - bagr."

Obrovské dvoukřídlé dveře do palácové komnaty se otevřely a dovnitř vstoupil vznešeně vyhlížjící muž v draze zdobeném kaftanu. Ráznými kroky mířil přímo k piedestalu, na kterém stál obrovský zlatý kříženec trůnu a pohovky.

"Mé nejjasnější slunce," klaněl se muž, "požehnání naší země, nejjasnější bohyně, moudrá a silná Gull Tyro, dovol abych tě informoval o stavu věcí..."

Démonka se pohodlněji usadila na trůnu, jednou rukou si urovnala hromádku polštářů a druhou si do úst elegantně dopravila hrozen toho nejlepšího vína.

"Ale jistě, ó nejmocnejší císaři, Černé slunce, sjednotiteli, vládče jihu, bohyní požehnaný, mazaný pouštní fenku..."

Pak se oba rozesmáli, jako by právě řekli nejlepší vtip na světě.

"Dost už těch šaškáren," posadila se Gull Tyra zpříma. "Tady nás nikdo neposlouchá. Jak se daří naší říši?"

"Výborně," prohlásil stručně císař. "Téměř veškeré odpůrce jsme již našli a zbavili se jich. Úroda je skvostná a obchod kvete jako nikdy. Díky tomu, že se teď jednotlivé zemičky mezi sebou neperou o moc, přetékají pokladnice zlatem. Dokonce jsem snížil daně pro prostý lid. A ti mě za to milují..."

"Nás milují, můj drahý Císaři!" Na slovo můj dala démonka obzvláštní důraz.

"Jistě, má bohyně! Nás! Především tebe! Na tvou počest jsem nařídil vystavět mohutný zikkurat blízko paláce."

"Aha," zatvářila se démonka nejistě. "A co to je ten zikkurat?"

"To jsou ty stupňovit stavby podél řeky, které se ti tolik líbily."

"Ach, tyhle, jistě. Ty jsou skvostné," usmála se. "Vskutku stavby hodné bohů. Výborně! Vztyčte víc zikkuratů!"

"Jistě, zařídím to..."

"Teď ne, můj drahý císaři," pozvedla Gull Tyra ukazováček. "Momentálně mám pro tebe důležitější úkol."

Císař pouze pozvedl obočí a bedlivě naslouchal.

"Potřebuji pár tuctů nejschopnějších válečníků. Pevných ve víře."

"To ten ostrov?" tušil už císař, o co jde.

"Ano, ten. Něco mě tam volá. Leží tam obrovská moc a také obrovské nebezpečí. Ať je to cokoli, musím tam vyrazit a zjistit, o co jde."

"A nebylo by lepší ten ostrov ignorovat?" zkusil císař.

"Možná bylo, možná ne. Ale Morgawr a Ischtarias to musí cítit taky. A budou tu moc chtít pro sebe. To nemůžeme dovolit..."

Nejvyšší Mistr řádu Runovládců nečekal na uvedení a rychle vběhl do trůnního sálu. "Můj pane," lapal po dechu. "Podařilo se nám najít zdroj té moci."

Císař mu pouze mlčky pokynul a zaujatě poslouchal.

"Vychází to z malého ostrova na dohled od Bráčských břehů. Divné je, že místní rybáři tvrdí, že tam nikdy žádný ostrov nebyl. Není ani na námořních mapách."

"A víme už, co to je?" posadil se Císař na trůnu pohodlněji, protože zřetelně cítil, jak mu začíná slabá migréna.

"To ne, pane," přiznal Mistr. "Víme jen, že jde o silný zdroj surové magie, kterou vnímá každý s nadáním pro magii. A postupně to sílí."

"Dobře," vzdych vládce Říše unaveně. "Tak vypravíme několik lodí. Vojáci vám pomůžou ten ostrov prohledat."

"Ehm, obávám se, že na to není dostatek času, můj pane. Podle zpráv od našich informátorů se o ten ostrov už zajímají i démoni Gull Tyra a Morgawr. A nejpíš tedy i Ischtarias."

"Ale ne," zabručel Císař a jeho migréna propukla naplno. "Zase tihle..."

Truhlička byla dřevěná, trochu zašlá dlouhým pobytem v hlíně, ale kovové prvky na ní se ještě stále místy leskly. Mladá jižanka přejela rukou po narezlém kování. Není zamčená, napadlo ji ještě a už si představovala, jaké pocty si asi vyslouží, když poklad přinese svému císaři, Černému slunci pouště, a ohnivé bohyni Gull Tyře. Tajemný ostrov konečně začal vydávat svá bohatství... a ona bude prvním, kdo jedno z nich doručí. Netrpělivě truhlici otevřela...

...ucítila mocný úder tlakové vlny a potom svět ztratil své barvy.

Probrala se zesláblá na zemi, hlava se jí točila a bylo jí na zvracení. S obtížemi se posadila, na druhý pokus a rozhlédla se kolem sebe. Truhlice ležela na stejném místě, jen otevřená. Ten parchant pirátská si ji pojistil kouzlem, blesklo jí hlavou, až se zašklebila. Ještě štěstí, že jejich Bohyně má pro své věrné mnohé dary, a proto, co mělo jiné zabít, jí jen přivodilo ošklivý den. To přežije.

Naklonila se nad truhlu, tentokrát už značně opatrněji, ale nic se nestalo, ochranné kouzlo bylo již vyčerpáno. Truhlice byla plná zlaťáků, které v odpoledním slunci žlutě pableskovaly, našlo se tam i pár runových kamenů a magitů. Císař i bohyně budou nadmíru potěšeni, pomyslela si. Bylo tam však ještě něco dalšího, něco, co bylo zabalené v kusu hadru. Opatrně sáhla po látce, a ta když spadla, odhalila oválný předmět velký skoro jako hlava novorozeněte. Byl černý a zlatý, v černé se světlo jakoby ztrácelo, ve zlaté tančilo jako plameny ohně. Vejce... Dračí vejce?

Opatrně je zvedla do dlaní. Nebylo studené, jak očekávala, ale jako by slabounce tepalo vnitřním ohněm. Na tváři se jí objevil široký úsměv. Odměna ji nemine...

***

"Rozluštili jsme je! Oba recepty z truhly, jak vysedět draka i jak uvařit dračí vejce!" Přiřítila se jižanka k bohyni Gull Tyře a nadšeně u toho mávala svitky papíru.

"...uvařit?" odtušila ohnivá démonka zmateně.

"Ano," začala vysvětlovat a hlouček dalších, co pracovali s ní, horlivě přikyvoval. "V návodu na vysezení jsme zjistili, že jde líhnutí vejce urychlit za pomocí magie z magitů, ale teprve kombinací obou receptů jsme přišli na správné množství, které je třeba použít."

"No výborně! Tak na co čekáme?"

"Má paní," odvětila zklamaně jižanka, "ale žádné další magity už nemáme. Ty z pokladu už jsou pryč..."

"To nevadí, nepotřebujeme je," ušklíbla se spokojeně Gull Tyra. Natáhla se pro dračí vejce a vzala je opatrně do dlaní. Černozlaté šupiny, které pokrývaly celý jeho povrch, jí znovu vzaly dech. Jemně je pohladila a pak nechala pravou ruku, tu bez drápů, lehce spočinout na jeho vrcholu.

"Tak pojď, maličké," zašeptala něžně. Z dlaní jí proudila moc, ani málo, ani příliš, tak akorát, aby draka probudila. Vejce začalo pomalu měnit barvu do červena, magie působila. Potom se lehce zachvělo... a skořápka povolila. Nejdříve se objevila jen malinká prasklina. Kolem bylo naprosté ticho, všichni její věrní se neodvážili vydat ani hlásku, napjatě pozorovali, co bude dál, včetně císaře. Ona také skoro nedýchala. Prasklina se začala zvětšovat, v dlaních cítila chvění, jak se uvnitř něco hýbalo. A pak se konečně objevil červený čumáček, který si v příští chvíli proklestil cestu ven. Vejce se rozletělo, jeho horní část se odlomila a spadla na zem. Na dlani bohyně se přihlížejícím naskytl pohled na malé rudé dráče sedící ve zbytku skořepiny. Dav zašuměl úžasem. Dráče se rozhlédlo kolem, přelétlo pohledem nejbližší jižanské válečníky, až spočinulo na Gull Tyře. Naklonilo hlavičku a zamžouralo červenýma očkama. Bylo rudé a zlaté, místo přeních končetin mělo křídla, která se zrovna snažilo nemotorně vysoukat ze zbytků skořápek.

"Drak!" "Co to je? Samec nebo samice?" "Jak mu budeme říkat?" Překřikovali se nadšeně jižané.

"Norbert!" ozvalo se několikahlasně.

Dráče zvedlo mocně hlavičku k nebi a vydalo jakési zaskřehotání, které časem bude jistě nahánět hrůzu světu, ale teď bylo víc než roztomilé a mnohým "drsným válečníkům" vyloudilo na tvářích úsměv.

"Pouštní Děs!" "Hněv Pouště!" "Ohnivá Pomsta!" pokračovalo překřikování o jméno.

Démonka dráče podrbala pod krčkem, a to se spokojeně zatetelilo a zamručelo. "Myslím, že jmen by měl mít víc, po našem vzoru, co myslíš, můj císaři?" otočila se spokojeně na Pouštního Fenka.

Ten přikývl. "Norbert, Hněv Pouště," zahřměl vítězně. Vojáci nadšeně opakovali po něm.

"Knedlíček nejroztomilejší," ozvalo se potichu vedle. "Ale tak ti budeme říkat jen v paláci."

Císař se pobaveně usmál. "Další jména budou následovat..."

"Drak má hlad, sežeňte mu jídlo," zavelel ještě.

Několik jižanů rozkaz zopakovalo a nadšeně se vrhlo na nejbližšího spolubojovníka, který překvapením nestihl nijak zareagovat. Už ho měli v držení a vytahovali nůž. "Necukej se, levou ruku nepotřebuješ, drak má hlad!" volali zapáleně. Nešťastník se ze sevření snažil marně vyprostit a pokoušel se řvát, když v tom mu démonka položila ruku na hlavu a zapředla, úsměv odhalil špičaté tesáky: "Ruka ti doroste, však se neboj..." Možná bude trochu drápkatá, ale na to si zvykneš, pomyslela si už sama pro sebe.

Dráče celou situaci se zájmem pozorovalo. Když bylo vše dokonáno, nabídli mu získané maso. Dráče zavětřilo, bleskově seskočilo z démončiny dlaně na uříznutou ruku a labužnicky se do masa zakouslo. Když znovu zvedlo hlavičku, mělo ji celou od krve, která pomalu odkapávala dolů. Celá společnost, nyní už semknutá v těsném kroužku kolem draka, aby nikomu nic neuniklo, zašuměla obdivem. "Ten je roztomilý," ozývalo se rozněžněle ze všech stran. Ano, kolem stáli samí ostřílení válečníci.

Chvíli se ještě rozplývali, jak dráček pěkně papká, po čase se císař probral jako první.

"Tady s námi zůstat nemůže, je to moc nebezpečné. Jistě, vyroste, ale to bude chvíli trvat. Pošleme ho domů." Rozhlédl se kolem, ukázal na jednoho ze svých věrných a rozkázal: "Ty, vezmi ho portálem zpátky, dořešíme tady co je potřeba a jdeme za tebou. Ručíš mi za něj svým životem i životy tvé rodiny. Běž."

Voják přikývl a hluboce se uklonil. "Bude mi ctí." Převzal opatrně dráče i se zbytky skořápek, to se mu spokojeně stočilo v dlaních, podívalo se na císaře a démonku, odfrklo si a usnulo. V davu to zase obdivně zašumělo. Gull Tyra za vojákem rozněžněle hleděla, když mizel v portálu. Pak zatřásla hlavou, aby se probrala a pohlédla na císaře. "Nepřátelé čekají, máme práci, že?"

Ten přikývl a zlověstně se usmál. "Vojáci, zvedejte se! Vzhůru do boje! Ať shoří..."

Průzkumné armády božských démonů Gull Tyry, Morgawr a Ischtariase a expediční sbor Triumvirátu se vydaly na průzkum tajemného ostrova. Kromě jiných podivností zde našly prastarého boha války Granaela, který se probudil po 1200 let dlouhém spánku a rozhodl se dát svět zase do pořádku.

Boj byl tvrdý a nelítostný, proudící magická moc se dala téměř nahmatat. Granael po čase pozorování zvolil Triumvirát jako ideální stranu pro své záměry a nabídl jim nemalé dary, pokud jej budou uctívat. Tak se i stalo, ale spojené síly zbylých tří démonů přesto Triumvirát dokázali porážet. Granael tedy nabídl místo ve svém nově vznikajícím panteonu také bohyni Morgawr a tím získal další spojence.

Záhy se moc zřídla dostala na svůj vrchol a strhnula se nelítostná bitva kdo s koho. Granaelovi stoupenci však získali rozhodující převahu, když byl bůh Ischtarias zabit mocnou runovou zbraní. Gull Tyra se zbytkem armády otevřela nový portál a unikli zpět do své říše.

A co z toho vzešlo:

Uctívači Gull Tyry se vrátili domů jako vítězové a rychle se rozšířili zkazky o malém čilém dráčeti, které si s sebou z ostrova přinesli. Císař, který již byl mocí Gull Tyry značně poznamenán, byl povýšen na božskou úroveň a dál vládl jako milovaný císař-bůh, druhý v nově vznikajícím panteonu hned po Gull Tyře. Jižní země prosperují a dál sílí. Bráčskou říší jsou navíc teď obviňováni, že loví osadníky z jižní části Bráčku jako potravu pro draka. Nikdy to nepopřeli...

Morgawr se domů vrátila ještě mocnější. Získala nové uctívače na Bráčském kontinentě a je druhým nejmocnějším bohem v panteonu Granaela hned po jeho vůdci. Ostrovani uzavřeli s Bráčskou říší příměří a byly jim vydány korzárské patenty. Nyní tak ovládají moře bez strachu z postupně obnovované Bráčské flotily. Také se na ostrovech objevil nový termín - "vytrollit" tedy někoho náramně oblafnout a pobavit se na jeho účet.

Ischtarias byl zabit, ale skoro se zdá, že to jeho kultisty ještě více semklo. Jeho hlavu oddělenou do těla Císař vystavil v hlavním městě, nicméně jedné noci záhadně zmizela. Začaly se šířit podivné historky o děsivých bytostech, které se plíží tmou a stíny spolu s kultisty.

Triumvirát se domů vrátil vítězně. Císař byl oslavován pro svou odvahu a statečné činy. Legenda o tom, jak se tajně a v přestrojení vydal do první linie a sám zapudil tři démony a jednoho nechal odstranit trvale, zní celou říší a stala se námětem nejednoho eposu a písně. Lidé jej uctívají a milují téměř jako boha. Leč přivezl jim bohy nové.

Granaela v Bráčské říši přijímají jen velmi vlažně. Země zpustošená dlouhými lety válek, jejíž nepočetný lid se ji pokouší znovu vystavět z popela, nemá na další válčení a oslavování války zrovna náladu.

Pokud Granaela přijímají vlažně, pak Morgawr většina lidí nenávidí, protože si ji pamatují jako jednoho z démonů, který jejich říši uvrhnul do zatracení. Nicméně mezi námořníky a rybáři si své stoupence našla.

Nový bůh - velmistr Řádu Runovládců, se oproti tomu těší značné oblibě. Jen díky němu a autoritě císaře je v Bráčské říši nový panteon přijímán a říše jako taková prosperuje a rychle sílí, i když některé rány se budou hojit ještě dlouho.

Oproti tomu seveřané přijali prastarého boha války Granaela velmi horlivě. Možná až příliš. Horkokrevný lid zvyklý na staletí kmenových válek oprášil tuto tradici a začal se znovu vybíjet mezi sebou pro potěchu jejich nového boha. A ten vskutku potěšen byl. Nicméně chatrné pokusy o zcivilizování severských zemí tím téměř vzaly za své.

Jakmile se o Granaelovi dozvěděla Královna lesa, Hvozd beze slova stáhl veškeré své lidi z Bráčské říše a uzavřel své hranice i veškerou komunikaci. Hranice Hvozdu teď vypadá nějak ponuřeji a když kolem ní jdete, máte pocit, že vás neustále někdo sleduje.

Triumvirát tak zanikl stejně rychle, jako vznikl.

Speciální expediční oddíl 152. batalionu pohraničních sil armády Říše věčného slunce se právě vracel ze své mise. Tedy vracel... Uháněli pouští již druhým dnem téměř bez přestání. Koně, kteří je nesli, vypadali na umření, a i velbloudi se začínali vzpouzet. Ne že by na tom vojáci byli lépe, ale ti dobře chápali, že oblak prachu na horizontu znamená problémy, kterým je lepší utéct.Mise zpočátku probíhala bez problémů, ostatně nedělali to poprvé. Překonat poušť, nenápadně překročit bráčské hranice, vpadnout do menší vesnice a zajmout co nejvíc mladých lidí. Děti, staré a nemocné nechávali být. Šance, že nepřežijí cestu zpátky přes poušť byla zbytečně vysoká, než aby se s nimi otravovali. Pokud nedělali zbytečné problémy, nechali je naživu. Pokud dělali...Brzy se to ale celé podělalo. Někde blízko musela být bráčská patrola. Tyhle zásobovací mise, jak se únosům bráčských běžně říkalo, podnikali až příliš často, než aby to bráčská armáda nechala jen tak být. Část unesených vždy skončila jako otroci. Ta méně šťastná část skončila v paláci. Tedy ne jako služebnictvo, součást harému či eunuši, jak tomu bývalo dřív, ale jako krmení pro dráče...Jižani práskli do koní a nelítostně hnali velbloudy ve snaze zmizet pronásledovatelů v poušti. Evidentně to ale nebyl žádný vnitrozemský oddíl, ale také synové pouště. Umně je sledovali dunami a ukrajovali z náskoku, protože jeli více nalehko. Velitel jižanů doufal, že je setřesou během první noci, kdy nezastavil a chytře změnil směr, ale bráčští byli urputní a evidentně velmi chytří a schopní.Ano, mohli se s nimi utkat, ale podle odhadu byla síla pronásledovatelů přibližně stejná jako jejich, přinejlepším by se to tedy neobešlo beze ztrát. Mohli také nechat zajatce v poušti, což by jejich postup značně urychlilo a bráčské zpomalilo, pokud by je pak vůbec pronásledovali dál. Ale to by znamenalo neúspěch mise a nebyl k tomu zatím důvod. Kapitán dobře věděl, že už jen půl dne před nimi leží Oáza života, jedno z nejútulnějších míst v celé téhle zpropadené poušti. A v oáze je pevnůstka se stálou posádkou. Jakmile se za nimi zavře brána, seveřanům zbyde leda se obrátit nebo zemřít při sebevražedném útoku na opevněnou přesilu s nevyčerpatelnými zásobami vody.A skutečně, po dalším několikahodinovém úprku se před nimi ve žlutém někonečnu objevil zelený flíček tetelící se v horkém vzduchu. Bráčští sice ukrojili další kousek z jejich náskoku, ale teď už je nemohli dohnat. Srdce jižanů pookřála a i zvířata musela instintivně vycítit vodu a šťavnatou zeleň, protože sama od sebe zrychlila."Kapitáne," hlásil seržant s dalekohedem po další chvíli. "Od oázy k nám míří malý oddíl.""Výborně," pokýval kapitán spokojeně hlavou. "Vyslali nám z pevnosti posilu. Není to sice třeba, ale rozhodně to neuškodí. Třeba se ti severští psi rovnou otočí."Jakmile se však uvítací oddíl přiblížil, začalo být jasné, že je něco v nepořádku. Vojáci vypadali víc zuboženě než prchající oddíl."Kapitáne!" volal velící důstojník blížící se skupinky. "Je to past, pevnost je obsazená. Musíte se otočit!""Cože? Jak to myslíte obsazená? Jak by Bráček dokázal převést dost silnou armádu přes poušť, aniž bychom to věděli?"Voják chvíli mčel a zíral do prázdna, jako by viděl ducha. "Tohle," začal pomalu, "nejsou bráčští. Teda asi ne... Je to nějaká temná magie. Démoni nebo čarodějové. Zaútočily na nás oživlé mrtvoly. Vzaly se odnikud a najednou byly všude... Pevnost se nedala ubránit. Oáza je v jejich rukou. Musíme pryč, dál na jih."Kapitán chvíli zpracovával nové informace a pak pomalu odtušil. "Nemůžeme dál na jih. Koně i lidi jsou na pokraji vyčerpání, možná tak velbloudi by to zvládli. Musíme do oázy. Pár hodin za námi je bráčská jednotka. Odpočineme si tam, jak jen to půjde, a postavíme se jim." Kapitán vydal patřičné pokyny a rozjeli se dál k oáze. "Možná, pokud ti v pevnosti opravdu nejsou seveřani," brblal si tiše, "bychom je mohli nechat bojovat mezi sebou..." 

Mladý zombík se co nejrychleji šoural chodbami paláce. Nemít jednu nohu vyspravenou kovovou dlahou, šlo by mu to jistě výrazně rychleji, ale takhle alespoň mohl chodit. Navíc ho v druhé noze trápili mravenci. Byli nějací neklidní, asi se blížilo období rojení...

"Pane," zabušil na mohutné dveře. "Před chvílí se vrátil reportér, kterého jste vyslal za oceán."

"Pojď dál, Igore," ozvalo se z pokoje. Zombie tedy vešel a přistoupil k širokému a bohatě polstrovanému křeslu, na kterém se ležérně rozvaloval jako vždy elegantně upravený upír. Levou rukou si pohrával se sklenicí kořeněné krve a pravou pokynul svému věrnému sluhovi. "Výborně tedy. A jaké zprávy přinesl?"

"Můj pane, ten zdoj magie, který jsme cítili, bylo mocné magické zřídlo. Vlastní ho nějaká mocná bytost, co se nazývá bohem. Vlastně se to tam prý takzvanými bohy jen hemží. Smrtelníci se tam zabíjeli v jejich jménu," uchechtl se upřímně zombík. "Dál na východ leží jejich říše. Stejně slabé jako sami smrtelníci. Neustále válčí mezi sebou a prý jsou to velmi zaostalé národy. Většinu sporů řeší násilím, magii prý využívají jen velmi primitivně a vědu v podstatě nepraktikují a někde je dokonce i protizákonná. A ..." teď už se Igor jen těžko bránil záchvatům smíchu, "... vládnou jim... lidi, kteří nemají jinou kvalifikaci... než že jsou něčími potomky!" zlomil se Igor v pase a mlátil se pobavením do stehen přičemž rozmačkal několik neopatrných mravenců.

I upír se distinguovaně pousmál, což značilo vysokou míru pobavení. "Výborně, výborně! Děkuji za zprávu. Později ho sám vyslechnu. Ty mezitím zahaj přípravy na Sněm. Informujeme všechny nemrtvé a rozhodneme, jak se k tomu postavíme. Já teď musím jít do márnice na vítání občánků..."

Speciální expediční oddíl 152. batalionu pohraničních sil armády Říše věčného slunce se právě vracel ze své mise. Tedy vracel... Uháněli pouští již druhým dnem téměř bez přestání. Koně, kteří je nesli, vypadali na umření, a i velbloudi se začínali vzpouzet. Ne že by na tom vojáci byli lépe, ale ti dobře chápali, že oblak prachu na horizontu znamená problémy, kterým je lepší utéct.

Mise zpočátku probíhala bez problémů, ostatně nedělali to poprvé. Překonat poušť, nenápadně překročit bráčské hranice, vpadnout do menší vesnice a zajmout co nejvíc mladých lidí. Děti, staré a nemocné nechávali být. Šance, že nepřežijí cestu zpátky přes poušť byla zbytečně vysoká, než aby se s nimi otravovali. Pokud nedělali zbytečné problémy, nechali je naživu. Pokud dělali...

Brzy se to ale celé podělalo. Někde blízko musela být bráčská patrola. Tyhle zásobovací mise, jak se únosům bráčských běžně říkalo, podnikali až příliš často, než aby to bráčská armáda nechala jen tak být. Část unesených vždy skončila jako otroci. Ta méně šťastná část skončila v paláci. Tedy ne jako služebnictvo, součást harému či eunuši, jak tomu bývalo dřív, ale jako krmení pro dráče...

Jižani práskli do koní a nelítostně hnali velbloudy ve snaze zmizet pronásledovatelů v poušti. Evidentně to ale nebyl žádný vnitrozemský oddíl, ale také synové pouště. Umně je sledovali dunami a ukrajovali z náskoku, protože jeli více nalehko. Velitel jižanů doufal, že je setřesou během první noci, kdy nezastavil a chytře změnil směr, ale bráčští byli urputní a evidentně velmi chytří a schopní.

Ano, mohli se s nimi utkat, ale podle odhadu byla síla pronásledovatelů přibližně stejná jako jejich, přinejlepším by se to tedy neobešlo beze ztrát. Mohli také nechat zajatce v poušti, což by jejich postup značně urychlilo a bráčské zpomalilo, pokud by je pak vůbec pronásledovali dál. Ale to by znamenalo neúspěch mise a nebyl k tomu zatím důvod. Kapitán dobře věděl, že už jen půl dne před nimi leží Oáza života, jedno z nejútulnějších míst v celé téhle zpropadené poušti. A v oáze je pevnůstka se stálou posádkou. Jakmile se za nimi zavře brána, seveřanům zbyde leda se obrátit nebo zemřít při sebevražedném útoku na opevněnou přesilu s nevyčerpatelnými zásobami vody.

A skutečně, po dalším několikahodinovém úprku se před nimi ve žlutém někonečnu objevil zelený flíček tetelící se v horkém vzduchu. Bráčští sice ukrojili další kousek z jejich náskoku, ale teď už je nemohli dohnat. Srdce jižanů pookřála a i zvířata musela instintivně vycítit vodu a šťavnatou zeleň, protože sama od sebe zrychlila.

"Kapitáne," hlásil seržant s dalekohedem po další chvíli. "Od oázy k nám míří malý oddíl."

"Výborně," pokýval kapitán spokojeně hlavou. "Vyslali nám z pevnosti posilu. Není to sice třeba, ale rozhodně to neuškodí. Třeba se ti severští psi rovnou otočí."

Jakmile se však uvítací oddíl přiblížil, začalo být jasné, že je něco v nepořádku. Vojáci vypadali víc zuboženě než prchající oddíl.

"Kapitáne!" volal velící důstojník blížící se skupinky. "Je to past, pevnost je obsazená. Musíte se otočit!"

"Cože? Jak to myslíte obsazená? Jak by Bráček dokázal převést dost silnou armádu přes poušť, aniž bychom to věděli?"

Voják chvíli mčel a zíral do prázdna, jako by viděl ducha. "Tohle," začal pomalu, "nejsou bráčští. Teda asi ne... Je to nějaká temná magie. Démoni nebo čarodějové. Zaútočily na nás oživlé mrtvoly. Vzaly se odnikud a najednou byly všude... Pevnost se nedala ubránit. Oáza je v jejich rukou. Musíme pryč, dál na jih."

Kapitán chvíli zpracovával nové informace a pak pomalu odtušil. "Nemůžeme dál na jih. Koně i lidi jsou na pokraji vyčerpání, možná tak velbloudi by to zvládli. Musíme do oázy. Pár hodin za námi je bráčská jednotka. Odpočineme si tam, jak jen to půjde, a postavíme se jim." Kapitán vydal patřičné pokyny a rozjeli se dál k oáze. "Možná, pokud ti v pevnosti opravdu nejsou seveřani," brblal si tiše, "bychom je mohli nechat bojovat mezi sebou..."

A ve svém posledním okamžiku života, než udeřilo Granaelovo kladivo a stihl jej spravedlivý trest, děkoval kapitán Roderick Císaři, že mohl sloužit a plnit jeho vůli. Ale neděkoval ani tak za sebe. Děkoval za to, ze měl pod svým velením ten nejlepší oddíl, který si mohl přát.

Že položili své životy za něj hned záhy, nemohl tušit. Ale až se s nimi setká na druhé straně bude jim vděčný navždy...

Možná byl boží trest přísný, ale byl jistě spravedlivý... Nic jiného si nemohl přát. Služba byla vše. Sláva Císaři a sláva spravedlivému bohu Granaelovi. 

Tři bohové shlíželi na bojiště. Nemrtví zabírali a opevňovali oázu. Zbytky armád Bráčské říše a Říše věčného slunce se vydávaly na nelehkou cestu pouští ke svým domovům."Nemyslím si, že jste své velitele museli hned popravit," porušil mlčení nemrtvý bůh Ischtarias. "Vedli si vcelku dobře..."

"Jsme bohové," odsekl suše Granael, bůh války a vládce Bráčského panteonu. "Čeká se od nás, že občas někoho tvrdě ztrestáme za neúspěch. Neměli se chtít spojit s nepřáteli..."

"A Knedlíček byl hladový," doplnila jižanská bohyně Gull Tyra. "Zrádci mu chutnají nejvíc," usmála se poťouchle. "Nevypadáš zle, starý příteli. Tedy na to, že když jsem tě viděla naposledy, jsi jaksi neměl hlavu..."

"Ach, ano," pousmál se Ischtarias. "To bylo poněkud nepříjemné. Ale ukázalo se, že když zemřeš jako mučedník, pár dní necháš své tělo tlít všem na očích a pak záhadně zmizíš, víru tvých věřících to jen posílí, když se před nimi znovu objevíš. Možná o tom někdy sepíšu knihu..."

"Jsi jen služebník nemrtvých," odsekl mu Granael.

"Společník!" opravil ho Ischtarias. "Ale za to, že mi vrátili život, bych snesl i trochu toho sloužení..."

"Tak tě vítám zpátky, ty nezdolný prevíte," usmála se Gull Tyra upřímně. "Zdá se, že se teď zase uvidíme častěji, když se ti tví nemrtví přátelé rozhodli usídlit v mé říši..."

"Ale no tak, ten kousek písku ti jistě chybět nebude! A pokud se zavážete, že oázu a její okolí ponecháte jako výsostné území Sjednocené nemrtvé republiky, mohu vám momentálně na oplátku zaručit, že SNR nemá zájem dále násilně rozšiřovat své území na tomto kontinentě, a naopak chce navázat diplomatické styky."

"Jestli se nebudete plést do našich záležitostí," chopil se jako první slova Granael, "Bráčská říše vás nechá na pokoji. Prozatím..."

"To mi stačí," kývl na souhlas Ischtarias.

"Dobře," usmála se kysele Gull Tyra. "Nechte si oázu. Aspoň bude něco mezi námi a těmi fanatiky ze severu."

"Tak tedy domluveno," stvrdil nemrtvý bůh.Chvíli ještě shlíželi na výjev pod sebou a pak se jeden po druhém rozplynuli. 

Vznešení sousedé

Naše vztahy nejsou nejlepší, ale poslední léta ukazují, že spolu dokážeme žít v míru. Stejně jako vedle sebe v duchu přátelství a vzájemného respektu žily i celé generace před námi. Pevně věřím, že dokážeme navázat na tuto tradici, obnovit vzájemné soužití na našem kontinentu a přestat konečně po dlouhých letech válčit.

Zanechme již malicherných sporů. Nechme minulosti všechny křivdy, kterých jsme se na sobě navzájem dopustili. Nikdo není bez viny a všem bylo ublíženo. Vyzývám Vás, nechme to být. Budujme raději svět, kde se bude žít lépe a beze strachu o holý život. Sejděme se u jednacího stolu a projevme dobrou vůli obnovit staré mírové dohody a spolupráci.

Všechny čtyři mocnosti tohoto kontinentu jsou silné a vznešené. Žádná nepotřebuje další území na úkor svých sousedů. Žádná si nepotřebuje brát cizí zboží silou. Vždyť po téměř dvou dekádách válek máme víc území i zdrojů, než kolik můžeme potřebovat. To, co nemáme, jsou lidé. Ti lidé, kteří zbytečně zemřeli v bojích a šarvátkách. Nenechme lehkomyslně umírat další. Nemuselo by již být cesty zpět.

Jako gesto dobré vůle Vás zvu na území Hvozdu. Naše izolace končí. Nechť je známo, že Hvozd se znovu otevírá každé bytosti s dobrými úmysly. Přijďte v míru a jste vítáni.

Nebudu však žádat, abyste přišli neozbrojení a bezbranní. Chápu, že nedůvěru a obezřetnost budeme ještě dlouhou dobu překonávat. Naopak Vás vyzývám, vyšlete své nejlepší vojenské oddíly. Avšak ne do války, ale na přátelské hry.

Jménem samotného Hvozdu a všech jeho obyvatel Vás zvu na Turnaj věčného jara. Na událost, která, jak věřím, nám pomůže překlenout období sporů a válek. Událost, která započne novou epochu našich dějin.

Veškerou mocí svou i samotného Hvozdu ručím za to, že v rámci turnaje nikdo nedojde úhony. Hvozd vyléčí všechna zranění utržená během her a dovolí i Vašim bohům, aby i oni svou mocí dohlíželi na čestný průběh klání.

A jako gesto dobré vůle přenecháme vítězi turnaje celé území Slunečného pralesa. Nemalé území na jihu Hvozdu, které oplývá nesmírným přírodním bohatstvím. Pokud Vás tedy neláká vidina budoucnosti v míru a prosperitě, věřím, že tato odměna bude dostatečnou.

Upřímně doufám, že pozvání přijmete a dáte tak naději lepší budoucnosti.

S nadějí a láskou

Královna Hvozdu

*****

Bohatě zdobené dveře se pootevřely a vykoukla silně nalíčená mladá zombice. "Pan primátor vás teď přijme," usmála se natolik široce, až jí mezi zuby propadlo několik červů. Rozrazila dveře dokořán a pokynula hostovi, aby ji následoval výstavní chodbou zdobenou výjevy z Bitvy o Oázu života.

Říct, že dveře na konci chodby byly zdobené zlatem, by byl silný eufemismus. Ve skutečnosti šlo o masivní kus zlata decentně zdobený několika málo dveřními prvky. Zombie-asistentka dveře otevřela, uvedla vyslance dovnitř a s úslužnou poklonou doplněnou o několik dalších červů zase odešla.

"Vítám tě, příteli," pokynul mu mohutný umrlec sedící za masivním vyřezávaným stolem. "Mohu ti nabídnout něco k pití?" ukázal směrem k bohatě zásobenému baru. Celá tahle místnost překypovala okázalým bohatstvím a mocí. Ostatně jako celá Nová Nekropole.

"Och, jsi šlechetný, primátore Karamone, ale zdržím se jen velmi krátce a budu pokračovat dál ve své diplomatické misi."

Vládce města pokrčil širokými rameny a nalil jantarově zbarvenou tekutinu pouze sobě. "Jak dopadlo hlasování Sněmu?" zeptal se jakoby mimochodem.

"Ach, ano, jistě, proto jsem zde. S potěšením ti mohu oznámit, že tvé žádosti, reprezentovat Sjednocenou nemrtvou republiku na tom turnaji, bylo vyhověno. Kdo by také odmítl hrdinovi z oázy…" pousmál se diplomat.

"Báječné," pousmál se primátor. "Pustíme se tedy do příprav vybraného oddílu…"

"Nicméně," přerušil ho ještě host. "Mám ti předat nějaké doplňující rozkazy," zamával zapečetěným svitkem.

"Rozkazy?" zabručel Karamon podrážděně.

"Ano, jistě. Tvá hvězda sice strmě stoupá a žiješ si tady daleko od republiky, ale stále jsi jen občanem SNR a sloužíš vůli nemrtenstva jako každý jiný občan."

"Jistě," odtušil již primátor o poznání smířlivěji. "Samozřejmě. Vše, co dělám, dělám pro blaho našeho lidu."

"Jak jinak," pousmál se vyslanec a ostentativně přelétl pohledem přepychovou pracovnu. "Zde je tedy vůle našeho lidu," předal primátorovi svitek.

*****

Dlouhou kamennou hodovní síň ozařovaly stovky ohňů, pochodní a svic. Masivní stůl, jehož oba konce se ztrácely kdesi v dálce, skřípal pod náporem stříbrných táců s hromadami jídla, zejména pečeného masa z různých běžných i bájných tvorů. Nechyběly ani soudky s medovinou, vínem, pivem a různými exotickými lektvary bohové vědí odkud.

U stolu panovalo čiré veselí. Mohutní válečníci seděli bok po boku, ochutnávali skvělé pokrmy a zapíjeli je tím nejlepším pitím. Hlasitě se dohadovali o všem možném, vykládali vtipné historky, ale především vzpomínali na dávné bitvy a hrdinské skutky, které vykonali.

O hojnost hodovní tabule se staraly překrásné ženy, které neustále přinášely nové a nové tácy a plnily hodovníkům poháry. Ale staraly se i jiné jejich potřeby a choutky. A pro potěchu nemála válečnic u stolu byli mezi sloužícími též sliční exotičtí jinoši.

Roderick seděl obklopen svými věrnými spolubojovníky. Zuby trhal maso z pečené kančí kýty a hlasitě se smál báchorce, kterou vykládal jeho druh ve zbrani. Nad dobrou zábavu a hodování s přáteli prostě není.

Najednou dostal zvláštní pocit. Někdo ho pozoroval. Otočil se a za sebou u stěny viděl stát nějakého muže v kápi. Necítil strach, co by se mu také mohlo stát tady u stolu s nejlepšími válečníky, co kdy nosil svět. Ale pociťoval zvláštní neklid. Nikdo jiný jemu ani cizinci nevěnoval pozornost, jako by tu byli a současně byli spolu sami někde velmi daleko.

Roderick vstal od hodovní tabule, protáhl zatuhlá záda a vydal se k tajemné postavě. On už ale věděl, kdo to je.

"Co po mě žádáš, můj pane?" poklonil se uctivě a mírně překvapeně.

"Rodericku, můj věrný, mám pro tebe důležitý úkol," odvětil tiše, ale s neskutečnou silou muž pod kápí. Přes oči měl uvázanou pásku, zpod které vytékala krev, přesto byl jeho pohled téměř spalující.

"Pro mě?" byl kapitán skutečně zaskočen. "Ale já… Myslel jsem, že tady mě již čeká jen jedna bitva…"

"Ano, obvykle to tak bývá," přikývl slepec. "Ale rozhodl jsem se ti dát šanci vykonat ještě pár hrdinských skutků."

"Ale… proč já?" soukal ze sebe překvapený voják. "Je zde tolik lepších mužů."

"Nemyslím si," nesouhlasil muž, "že bych na to, co tě čeká, našel někoho vhodnějšího. Máš přesně ty vlastnost, které jsou potřeba. Jen jsi je projevil ve špatný čas," pousmál se ironicky. "Ale svůj trest, byť velmi přísný, jsi přijal s pokorou a čistou vírou. To oceňuji. A nemyslím, že mě ještě někdy budeš chtít zklamat."

"To se již nikdy nestane!" uklonil se kapitán pokorně. "A…" na chvíli se zarazil a přemýšlel, ale rozhodl se být smělý. "Co mí muži?"

Chvíli bylo ticho a atmosféra byla téměř hmatatelná. Roderick cítil, že slepec mu momentálně vidí až do žaludku. "Budiž," odvětil po chvíli, "můžeš si s sebou zpátky vzít ty, kteří budou chtít tohle opustit."

"Z celého srdce ti děkuji. Pro tebe, můj pane, půjdeme třeba do podsvětí," udeřil se Roderick pěstí do hrudi a myslel to vážně.

Granael se pousmál. "Jednou možná. Taky u mě mají vroubek. Ale pěkně jedno o druhém…"

*****

Zdi paláce se za tlumeného zvuku mohutného nárazu otřásly a ze stropu se snesla sprška prachu. Císař Říše věčného slunce i jeho společník pouze instinktivně rukou zakryli poháry, aby alespoň víno zůstalo ochráněno.

Vezír Ireas jen tázavě pozvedl obočí.

"Dá se na to zvyknout," odtušil císař. "Knedlíček má rebelské období…"

"No, zatím to vypadá, že působí víc škod nám než nepřátelům…" prohlásil suše vezír.

"My přece nemáme nepřátele, vzpomínáš," usmál se Pouštní Fenek mazaně.

"Ach, jistě," zašklebil se jeho vazal a přítel, a si přivoněl k vínu. "Příměří s Bráčkem, spolupráce se Skruxem a teď to mírové setkání ve Hvozdu…" vypočítával na prstech.

"Dobře, že o tom mluvíš…" pousmál se vládce všeho písku lišácky.

Ireas trochu znejistěl. "Snad se nebudeme toho nesmyslu účastnit?"

"Jistě že budeme… A ty naši výpravu povedeš," pokynul císař svému věrnému služebníkovi pohárem.

"Cože? Proč já? Nejsem žádný vojevůdce…" snažil se Ireas protestovat.

"Právě proto, příteli," přerušil ho císař. "Právě proto. Jsi oddaný a věrný služebník říše a naší bohyně. Vezír Ireas, Kulatý měsíc nad mořem písku, Zrcadlo plamenů Gull Tyry, tak si přeci říkáš, že? Horlivých válečníků mám zástupy, já teď potřebuji někoho, kdo je loajální a umí používat hlavu, když je to potřeba. A trocha pohybu ti prospěje…" dokončil vladař, aby svému příteli jen nemazal med kolem pusy.

"Takže opravdu chceme usilovat o mír?" nevěřil vezír tomu, co slyšel.

"Neřekl bych, že přímo usilovat…" pousmál se císař. "Ale rozhodně chceme vědět, co za tím vším je. A třeba, kdo ví, bude výhodné žít zase chvíli v míru."

Z hloubi paláce se ozvalo další zadunění a vše přikryla nová dávka jemného prachu.

"Ale neboj se," navázal Pouštní Fenek. "Mám pro tebe i speciální úkol…"

Ireas viditelně pookřál.

"NE! FUJ!" ozval se jakoby odevšad a odnikud mohutný, leč trochu zoufalý božský hlas Gull Tyry. "NA TRŮN NE!" Chvíli byl napjatý klid a pak palácem zarezonoval zvuk tříštěného nábytku.

"A pokud ho splníš," pokračoval císař, "já i tvá bohyně budeme velmi potěšeni."

Tentokrát se palác zatřásl natolik, že se k prachu přidalo i nějaké to zdivo a drobné kamínky.

"Opravdu VELMI potěšeni!"

*****

"Rád náš oddíl povedu, Vaše výsosti," uklonil se mladý velitel, "ale smím se zeptat, proč právě já? Máme tolik starších a zkušenějších vrchních velitelů…"

"Vedou mě k tomu tři důvody, můj drahý Turmaethe," smála se Královna Hvozdu mile. "Jednak jsi velmi schopný a oddaný voják. Možná ještě nemáš tolik zkušeností jako oni, ale snad právě proto dokážeš najít překvapivé a především úspěšné strategie, a nelpíš na celá staletí staré doktríně, kterou již všichni naši nepřátelé znají. A my nutně potřebujeme změny."

Královna si decentně upila z číše s medovinou a pokračovala. "Druhý důvod je velmi praktický – chci… vlastně potřebuji, aby turnaj proběh řádně a bez konfliktů. Starší velitelé si dobře pamatují na války proti těm, kteří teď mají přijít jako naši hosté. Padli v nich jejich přátelé, otcové, synové… Zkrátka v sobě chovají příliš mnoho zášti. A v lepším případě jimi pohrdají. Nepochybuji, že by se jediný z nich vzepřel mé vůli a otevřeně proti nim vystoupil. Ale stejně tak nepochybuji, že by podlehli své pýše, propalovali je každičkým pohledem a snažili se vyprovokovat konflikt. A to je přesný opak toho, co potřebujeme," povzdechla si vykladatelka vůle Hvozdu.

Pak se na delší dobu odmlčela. Z prostřeného stolu si do úst vložila několik lesních bobulí a zamyšleně hleděla z okna kamsi na východ, zatímco pomalu žvýkala šťavnaté plody. "A především jsi tam byl," pokračovala posmutněle. "Bil ses za hvozd a jako jeden z mála dokázal vyvést své vojáky i prostý lid. Víš, čemu čelíme. Proto věřím, že uděláš maximum, aby náš plán byl úspěšný."

"Můžete se spolehnout, má paní," odvětil Turmaeth pohotově a aby dodal svým slovům ještě větší vážnost, udeřil se sevřenou pěstí do hrudníku a znovu sklonil hlavu. Přesto měl pochybnosti. "Ale neměl bych se tam právě proto spíš vrátit a bojovat?"

"Nikomu bych nevěřila víc, můj mladý hrdino," pohladila ho jeho paní něžně po vlasech. "Ale bohužel, touto cestou nemůžeme zvítězit. Musíme uskutečnit plán, který mi Hvozd vyjevil."

"Myslíte, že to vyjde?" zeptal se Turmaeth opatrně.

Vládkyně Hvozdu se upřímně pousmála. "Kdybych nevěřila v moudrost Hvozdu, která nás všechny převyšuje, pořádání nějakého turnaje by teď bylo to poslední, co bych dělala. Všichni musíme věřit. A sehrát své role, jak nejlépe to jde."

Mladý válečník byl očividně těmi slovy povzbuzen. "Vyberu a připravím ty nejlepší. Nezklameme!"

"Já vím, že ne," uklonila se teď prozměnu Královna. "Jsi naše nejlepší naděje." 

Prach na turnajovém kolbišti pomalu usedal. Královna cítila proudící magii, jak Hvozd léčil zraněné účastníky turnaje. Měla silně smíšené pocity. Turnaj se, zdá se, vydařil a splnil svůj účel. Ale jaký byl jeho skutečný účel? Cítila se Hvozdem podvedená. Ani ona nevěděla všechno. Cítila, že Hvozd je spokojený. Ale také že je jiný. Rituál, který byl v rámci turnaje proveden, ho posílil, ale také změnil.

Bráčští se radovali z vítězství v turnaji. A nejen z něj. Velitel Roderick začal něco velkého. Zradil svého boha Granaela a přivlastnil si jeho oči a tím i část jeho moci. Věděl, že to bude mít jistě nepříjemnou dohru, ale teď se cítil maximálně spokojený. Neměl ho tehdy zabíjet, parchant. Až budoucnost ukáže, jestli nakonec zvítězí prastarý bůh války Granael nebo zbrusu nový bůh spravedlnosti Roderick.

I nemrtví měli důvod k radosti. Turnaj sice nakonec neovládli, ale získali mocný artefakt, který by zásadně mohl změnit jejich životní podmínky tady na Bráčském kontinentu. Tajemná lahev, kterou vytvořil jistý mocný nekromant, jim umožňovala vytvářet přímo v Hvozdu nové nemrtvé. To přinejmenším značně zefektivňovalo logistiku říše nemrtvých.

I Jižani se připitoměle usmívali. Ještě netušili, že soška, kterou považují za mocný artefakt, pro který sem byli vysláni, je prostě jen soška. Jejich skutečný cíl byl zakopán asi jen půl stopy pod touto soškou. No nic, Gul Tyra si zařve a pro někoho to bude znamenat další výpravu do tohohle zpropadeného lesa, aby svitky Dračích jezdců konečně vykopal.

Vojáci Hvozdu měli silně rozpolcené pocity. Vnímali sice spokojenost Hvozdu, ale také nejistotu Královny. Někteří byli s vývojem turnaje velmi nespokojení a osobně považovali velitele Turmaetha za zrádce. Ale jak by mohl zradit, když bylo zřejmé, jak je Hvozd spokojený. Nechápali to.

"Hej," přerušil takřka posvátnou chvíli čísi hlas. "Jsem rád, že se dobře bavíte, ale je čas řešit vážné věci!" pokřikoval sebevědomě velitel speciálních jednotek U.F.O.N. "Tenhle spor je jen mezi námi a těmi stromomrdy. Vy ostatní můžete prostě jen stát stranou. Nebo se přidejte a naše říše se vám bohatě odmění!"

"Nasrat," uchechtl se jako první pod knírem Roderick. Jeho jednotka jako jeden muž vyrazila do útoku, a i ostatní armády se záhy přidaly. Vojákům U.F.O.N. zmizel samolibý úsměv z tváří. Ale stále si mysleli, že mají situaci pod kontrolou. Seržant aktivoval rušičku magie. Bez magie byli nepřátelé takřka bezmocní.

Jenže se nic nestalo. Přístroj fungoval, ale efekt byl nulový. Ani nestačili vypálit první salvu a již přilétaly první magické projektily z řady blížících se nepřátel.

Tehdy poprvé speciálové z U.F.O.N. bezradně utíkali z boje... 

Útroby chrámu ozařovalo nemalé množství olejových lamp, ale jejich nažloutlé čoudivé plamínky ani zdaleka nezvládly ohromný kamenný sál důkladně prosvětlit. Podél stěn postávaly v hloučcích postavy v kápích a tiše spolu diskutovaly. Občas někdo přicházel či odcházel, ale celkově tu panoval až posvátný klid.

Jen jediná věc narušovala harmonii tohoto místa. Muž uprostřed sálu. Seděl na kamenné podlaze ve středu čerstvě vytesaného runového kruhu o průměru asi tří sáhů. Runy slabě světélkovaly a stejně tak cizincovy oči. Měnící se a každé jiné, hledící jaksi cize ze zjizvených důlků.

Ticho chrámu narušily rázné kroky dunící kamennou chodbou. Jako by přicházel obr. Ve skutečnosti se však objevil někdo, kdo na první pohled působil jako tuctový žebrák. Šlachovitý stařec v prostých šatech pamatujících rozhodně lepší časy a s páskou přes oči. Už druhý pohled ale dával komukoli jasně najevo, že by nebylo zrovna moudré mu pod nohy hodit drobný peníz či ho snad přímo nějak urazit.

Bylo nevyhnutelné, aby nově příchozí došel až k hranici runového obrazce uprostřed.

"Rodericku," zahřímal směrem k sedícímu muži. "Ty zrádná kryso! Máš něco mého!"

"Zabils mě," pousmál se pod knírem Roderick. "Z mého pohledu jsme si kvit."

"Rozmáčknu tě jak červa!" dštil dál síru prastarý bůh války Granael. "Chceš si hrát na boha? Nejsi nic! Těch tvých pár věrných zašlapu do prachu a zotročím. A tebe čekají nekonečná muka!"

"Nemyslím si," odsekl mladý samozvaný bůh spravedlnosti. "Díky tomu, žes mě poslal do síní padlých, jsem měl dost času zjistit, jak věci fungují. Nemůžeš se jen tak zbavit boha a ty to dobře víš…"

"Tak proč se tu schováváš jako vystrašený svišť?"

"Neschovávám se! Čekám na tebe!"

Granael vypadal mírně zaskočený, což se mu moc často nestávalo. Roderick tedy pokračoval. "Mám pro tebe výzvu. Výzvu bohů, abych byl konkrétní."

"Jak si troufáš, dovolávat se prastarých zvyklostí, které jsem sám zavedl?" odsekl podrážděně bůh války.

"Právě proto si troufám", odsekl bůh spravedlnosti a špičky kníru mu pobaveně kmitly ke stropu. "Těžko mi můžeš odmítnout."

Granael zaskřípal zuby. "Pokud bys chtěl vyslovit Výzvu, musel bys mít někoho dostatečně mocného, kdo by ji dozoroval. A kdo by asi tak mohl dohlížet nade mnou?" rozesmál se.

Roderick neodpovídal, jen se významně rozhlédl a pak přejel pohledem runový kruh kolem sebe. Granaelovi to došlo a samolibý úsměv mu zamrzl na rtech. Runovládci.

"Tedy," kul Roderick železo, dokud bylo žhavé, "má výzva zní takto: Rozhodněme o tom, který bůh si ponechá vliv nad Bráčskou říší v klání uspořádaném a dohlíženém Runovládci. Každý vyšle skupinu svých nejlepších vyznavačů a ti rozhodnou. Vítěz získá Bráčskou říši a výhradní vliv na ni. Poražený se musí stáhnout a vzdát se navždy všech nároků a pokusů na tomto území. Pokud přijímáš, vstup do kruhu."

"Ale jistěže přijímám!" ozvalo se odnikud a odevšad zároveň. Z kamenné podlahy vyšlehl vířící plamen a z něj záhy vyšla jižanská bohyně Gull Tyra.

"Tobě ale nebyla výzva určená," ohradil se překvapený Roderick.

"Pak jsi ji asi měl lépe formulovat," uchechtla se bohyně a vstoupila do kruhu. Světlo run zapulzovalo a zase se zklidnilo. Runy ji přijaly.

"S tím musím naprosto souhlasit," zaznělo z nejhlubšího stínu u zdi chrámu. Kráčel k nim padlý a nemrtvými znovu pozvednutý bůh Ischtarias. "A pochopitelně též přijímám." I jeho runový kruh přijal.

Roderick se snažil netvářit zaskočeně, ale moc dobře mu to nešlo.

To Granael se své pocity skrývat nepokoušet. Sršely z něj pohrdání a nenávist. "Budete litovat, až s vámi skončím, vy ponravy," procedil mezi zuby, když i on vstoupil do kruhu a runy jej vzaly pod přísahu.