Příběh

Děj se oproti předchozímu ročníku posune přibližně o dva roky a přesune se na území Hvozdu. Královna Hvozdu pozvala ostatní mocnosti kontinentu na velký turnaj, který má upevnit mír a obnovit dřívější dobré vztahy.

Vznešení sousedé

Naše vztahy nejsou nejlepší, ale poslední léta ukazují, že spolu dokážeme žít v míru. Stejně jako vedle sebe v duchu přátelství a vzájemného respektu žily i celé generace před námi. Pevně věřím, že dokážeme navázat na tuto tradici, obnovit vzájemné soužití na našem kontinentu a přestat konečně po dlouhých letech válčit.

Zanechme již malicherných sporů. Nechme minulosti všechny křivdy, kterých jsme se na sobě navzájem dopustili. Nikdo není bez viny a všem bylo ublíženo. Vyzývám Vás, nechme to být. Budujme raději svět, kde se bude žít lépe a beze strachu o holý život. Sejděme se u jednacího stolu a projevme dobrou vůli obnovit staré mírové dohody a spolupráci.

Všechny čtyři mocnosti tohoto kontinentu jsou silné a vznešené. Žádná nepotřebuje další území na úkor svých sousedů. Žádná si nepotřebuje brát cizí zboží silou. Vždyť po téměř dvou dekádách válek máme víc území i zdrojů, než kolik můžeme potřebovat. To, co nemáme, jsou lidé. Ti lidé, kteří zbytečně zemřeli v bojích a šarvátkách. Nenechme lehkomyslně umírat další. Nemuselo by již být cesty zpět.

Jako gesto dobré vůle Vás zvu na území Hvozdu. Naše izolace končí. Nechť je známo, že Hvozd se znovu otevírá každé bytosti s dobrými úmysly. Přijďte v míru a jste vítáni.

Nebudu však žádat, abyste přišli neozbrojení a bezbranní. Chápu, že nedůvěru a obezřetnost budeme ještě dlouhou dobu překonávat. Naopak Vás vyzývám, vyšlete své nejlepší vojenské oddíly. Avšak ne do války, ale na přátelské hry.

Jménem samotného Hvozdu a všech jeho obyvatel Vás zvu na Turnaj věčného jara. Na událost, která, jak věřím, nám pomůže překlenout období sporů a válek. Událost, která započne novou epochu našich dějin.

Veškerou mocí svou i samotného Hvozdu ručím za to, že v rámci turnaje nikdo nedojde úhony. Hvozd vyléčí všechna zranění utržená během her a dovolí i Vašim bohům, aby i oni svou mocí dohlíželi na čestný průběh klání.

A jako gesto dobré vůle přenecháme vítězi turnaje celé území Slunečného pralesa. Nemalé území na jihu Hvozdu, které oplývá nesmírným přírodním bohatstvím. Pokud Vás tedy neláká vidina budoucnosti v míru a prosperitě, věřím, že tato odměna bude dostatečnou.

Upřímně doufám, že pozvání přijmete a dáte tak naději lepší budoucnosti.

S nadějí a láskou

Královna Hvozdu

*****

Bohatě zdobené dveře se pootevřely a vykoukla silně nalíčená mladá zombice. "Pan primátor vás teď přijme," usmála se natolik široce, až jí mezi zuby propadlo několik červů. Rozrazila dveře dokořán a pokynula hostovi, aby ji následoval výstavní chodbou zdobenou výjevy z Bitvy o Oázu života.

Říct, že dveře na konci chodby byly zdobené zlatem, by byl silný eufemismus. Ve skutečnosti šlo o masivní kus zlata decentně zdobený několika málo dveřními prvky. Zombie-asistentka dveře otevřela, uvedla vyslance dovnitř a s úslužnou poklonou doplněnou o několik dalších červů zase odešla.

"Vítám tě, příteli," pokynul mu mohutný umrlec sedící za masivním vyřezávaným stolem. "Mohu ti nabídnout něco k pití?" ukázal směrem k bohatě zásobenému baru. Celá tahle místnost překypovala okázalým bohatstvím a mocí. Ostatně jako celá Nová Nekropole.

"Och, jsi šlechetný, primátore Karamone, ale zdržím se jen velmi krátce a budu pokračovat dál ve své diplomatické misi."

Vládce města pokrčil širokými rameny a nalil jantarově zbarvenou tekutinu pouze sobě. "Jak dopadlo hlasování Sněmu?" zeptal se jakoby mimochodem.

"Ach, ano, jistě, proto jsem zde. S potěšením ti mohu oznámit, že tvé žádosti, reprezentovat Sjednocenou nemrtvou republiku na tom turnaji, bylo vyhověno. Kdo by také odmítl hrdinovi z oázy…" pousmál se diplomat.

"Báječné," pousmál se primátor. "Pustíme se tedy do příprav vybraného oddílu…"

"Nicméně," přerušil ho ještě host. "Mám ti předat nějaké doplňující rozkazy," zamával zapečetěným svitkem.

"Rozkazy?" zabručel Karamon podrážděně.

"Ano, jistě. Tvá hvězda sice strmě stoupá a žiješ si tady daleko od republiky, ale stále jsi jen občanem SNR a sloužíš vůli nemrtenstva jako každý jiný občan."

"Jistě," odtušil již primátor o poznání smířlivěji. "Samozřejmě. Vše, co dělám, dělám pro blaho našeho lidu."

"Jak jinak," pousmál se vyslanec a ostentativně přelétl pohledem přepychovou pracovnu. "Zde je tedy vůle našeho lidu," předal primátorovi svitek.

*****

Dlouhou kamennou hodovní síň ozařovaly stovky ohňů, pochodní a svic. Masivní stůl, jehož oba konce se ztrácely kdesi v dálce, skřípal pod náporem stříbrných táců s hromadami jídla, zejména pečeného masa z různých běžných i bájných tvorů. Nechyběly ani soudky s medovinou, vínem, pivem a různými exotickými lektvary bohové vědí odkud.

U stolu panovalo čiré veselí. Mohutní válečníci seděli bok po boku, ochutnávali skvělé pokrmy a zapíjeli je tím nejlepším pitím. Hlasitě se dohadovali o všem možném, vykládali vtipné historky, ale především vzpomínali na dávné bitvy a hrdinské skutky, které vykonali.

O hojnost hodovní tabule se staraly překrásné ženy, které neustále přinášely nové a nové tácy a plnily hodovníkům poháry. Ale staraly se i jiné jejich potřeby a choutky. A pro potěchu nemála válečnic u stolu byli mezi sloužícími též sliční exotičtí jinoši.

Roderick seděl obklopen svými věrnými spolubojovníky. Zuby trhal maso z pečené kančí kýty a hlasitě se smál báchorce, kterou vykládal jeho druh ve zbrani. Nad dobrou zábavu a hodování s přáteli prostě není.

Najednou dostal zvláštní pocit. Někdo ho pozoroval. Otočil se a za sebou u stěny viděl stát nějakého muže v kápi. Necítil strach, co by se mu také mohlo stát tady u stolu s nejlepšími válečníky, co kdy nosil svět. Ale pociťoval zvláštní neklid. Nikdo jiný jemu ani cizinci nevěnoval pozornost, jako by tu byli a současně byli spolu sami někde velmi daleko.

Roderick vstal od hodovní tabule, protáhl zatuhlá záda a vydal se k tajemné postavě. On už ale věděl, kdo to je.

"Co po mě žádáš, můj pane?" poklonil se uctivě a mírně překvapeně.

"Rodericku, můj věrný, mám pro tebe důležitý úkol," odvětil tiše, ale s neskutečnou silou muž pod kápí. Přes oči měl uvázanou pásku, zpod které vytékala krev, přesto byl jeho pohled téměř spalující.

"Pro mě?" byl kapitán skutečně zaskočen. "Ale já… Myslel jsem, že tady mě již čeká jen jedna bitva…"

"Ano, obvykle to tak bývá," přikývl slepec. "Ale rozhodl jsem se ti dát šanci vykonat ještě pár hrdinských skutků."

"Ale… proč já?" soukal ze sebe překvapený voják. "Je zde tolik lepších mužů."

"Nemyslím si," nesouhlasil muž, "že bych na to, co tě čeká, našel někoho vhodnějšího. Máš přesně ty vlastnost, které jsou potřeba. Jen jsi je projevil ve špatný čas," pousmál se ironicky. "Ale svůj trest, byť velmi přísný, jsi přijal s pokorou a čistou vírou. To oceňuji. A nemyslím, že mě ještě někdy budeš chtít zklamat."

"To se již nikdy nestane!" uklonil se kapitán pokorně. "A…" na chvíli se zarazil a přemýšlel, ale rozhodl se být smělý. "Co mí muži?"

Chvíli bylo ticho a atmosféra byla téměř hmatatelná. Roderick cítil, že slepec mu momentálně vidí až do žaludku. "Budiž," odvětil po chvíli, "můžeš si s sebou zpátky vzít ty, kteří budou chtít tohle opustit."

"Z celého srdce ti děkuji. Pro tebe, můj pane, půjdeme třeba do podsvětí," udeřil se Roderick pěstí do hrudi a myslel to vážně.

Granael se pousmál. "Jednou možná. Taky u mě mají vroubek. Ale pěkně jedno o druhém…" 

*****

Zdi paláce se za tlumeného zvuku mohutného nárazu otřásly a ze stropu se snesla sprška prachu. Císař Říše věčného slunce i jeho společník pouze instinktivně rukou zakryli poháry, aby alespoň víno zůstalo ochráněno.

Vezír Ireas jen tázavě pozvedl obočí.

"Dá se na to zvyknout," odtušil císař. "Knedlíček má rebelské období…"

"No, zatím to vypadá, že působí víc škod nám než nepřátelům…" prohlásil suše vezír.

"My přece nemáme nepřátele, vzpomínáš," usmál se Pouštní Fenek mazaně.

"Ach, jistě," zašklebil se jeho vazal a přítel, a si přivoněl k vínu. "Příměří s Bráčkem, spolupráce se Skruxem a teď to mírové setkání ve Hvozdu…" vypočítával na prstech.

"Dobře, že o tom mluvíš…" pousmál se vládce všeho písku lišácky.

Ireas trochu znejistěl. "Snad se nebudeme toho nesmyslu účastnit?"

"Jistě že budeme… A ty naši výpravu povedeš," pokynul císař svému věrnému služebníkovi pohárem.

"Cože? Proč já? Nejsem žádný vojevůdce…" snažil se Ireas protestovat.

"Právě proto, příteli," přerušil ho císař. "Právě proto. Jsi oddaný a věrný služebník říše a naší bohyně. Vezír Ireas, Kulatý měsíc nad mořem písku, Zrcadlo plamenů Gull Tyry, tak si přeci říkáš, že? Horlivých válečníků mám zástupy, já teď potřebuji někoho, kdo je loajální a umí používat hlavu, když je to potřeba. A trocha pohybu ti prospěje…" dokončil vladař, aby svému příteli jen nemazal med kolem pusy.

"Takže opravdu chceme usilovat o mír?" nevěřil vezír tomu, co slyšel.

"Neřekl bych, že přímo usilovat…" pousmál se císař. "Ale rozhodně chceme vědět, co za tím vším je. A třeba, kdo ví, bude výhodné žít zase chvíli v míru."

Z hloubi paláce se ozvalo další zadunění a vše přikryla nová dávka jemného prachu.

"Ale neboj se," navázal Pouštní Fenek. "Mám pro tebe i speciální úkol…"

Ireas viditelně pookřál.

"NE! FUJ!" ozval se jakoby odevšad a odnikud mohutný, leč trochu zoufalý božský hlas Gull Tyry. "NA TRŮN NE!" Chvíli byl napjatý klid a pak palácem zarezonoval zvuk tříštěného nábytku.

"A pokud ho splníš," pokračoval císař, "já i tvá bohyně budeme velmi potěšeni."

Tentokrát se palác zatřásl natolik, že se k prachu přidalo i nějaké to zdivo a drobné kamínky.

"Opravdu VELMI potěšeni!"

*****

"Rád náš oddíl povedu, Vaše výsosti," uklonil se mladý velitel, "ale smím se zeptat, proč právě já? Máme tolik starších a zkušenějších vrchních velitelů…"

"Vedou mě k tomu tři důvody, můj drahý Turmaethe," smála se Královna Hvozdu mile. "Jednak jsi velmi schopný a oddaný voják. Možná ještě nemáš tolik zkušeností jako oni, ale snad právě proto dokážeš najít překvapivé a především úspěšné strategie, a nelpíš na celá staletí staré doktríně, kterou již všichni naši nepřátelé znají. A my nutně potřebujeme změny."

Královna si decentně upila z číše s medovinou a pokračovala. "Druhý důvod je velmi praktický – chci… vlastně potřebuji, aby turnaj proběh řádně a bez konfliktů. Starší velitelé si dobře pamatují na války proti těm, kteří teď mají přijít jako naši hosté. Padli v nich jejich přátelé, otcové, synové… Zkrátka v sobě chovají příliš mnoho zášti. A v lepším případě jimi pohrdají. Nepochybuji, že by se jediný z nich vzepřel mé vůli a otevřeně proti nim vystoupil. Ale stejně tak nepochybuji, že by podlehli své pýše, propalovali je každičkým pohledem a snažili se vyprovokovat konflikt. A to je přesný opak toho, co potřebujeme," povzdechla si vykladatelka vůle Hvozdu.

Pak se na delší dobu odmlčela. Z prostřeného stolu si do úst vložila několik lesních bobulí a zamyšleně hleděla z okna kamsi na východ, zatímco pomalu žvýkala šťavnaté plody. "A především jsi tam byl," pokračovala posmutněle. "Bil ses za hvozd a jako jeden z mála dokázal vyvést své vojáky i prostý lid. Víš, čemu čelíme. Proto věřím, že uděláš maximum, aby náš plán byl úspěšný."

"Můžete se spolehnout, má paní," odvětil Turmaeth pohotově a aby dodal svým slovům ještě větší vážnost, udeřil se sevřenou pěstí do hrudníku a znovu sklonil hlavu. Přesto měl pochybnosti. "Ale neměl bych se tam právě proto spíš vrátit a bojovat?"

"Nikomu bych nevěřila víc, můj mladý hrdino," pohladila ho jeho paní něžně po vlasech. "Ale bohužel, touto cestou nemůžeme zvítězit. Musíme uskutečnit plán, který mi Hvozd vyjevil."

"Myslíte, že to vyjde?" zeptal se Turmaeth opatrně.

Vládkyně Hvozdu se upřímně pousmála. "Kdybych nevěřila v moudrost Hvozdu, která nás všechny převyšuje, pořádání nějakého turnaje by teď bylo to poslední, co bych dělala. Všichni musíme věřit. A sehrát své role, jak nejlépe to jde."

Mladý válečník byl očividně těmi slovy povzbuzen. "Vyberu a připravím ty nejlepší. Nezklameme!"

"Já vím, že ne," uklonila se teď prozměnu Královna. "Jsi naše nejlepší naděje."