Příběh

V čase se posuneme pár měsíců od událostí loňského ročníku, tedy od Tunaje věčného jara. A místně se vrátíme do srdce Bráčské říše, kde by se mělo jednou provždy rozhodnout, který z bohů zde bude nadále mít svrchovaný vliv...

Útroby chrámu ozařovalo nemalé množství olejových lamp, ale jejich nažloutlé čoudivé plamínky ani zdaleka nezvládly ohromný kamenný sál důkladně prosvětlit. Podél stěn postávaly v hloučcích postavy v kápích a tiše spolu diskutovaly. Občas někdo přicházel či odcházel, ale celkově tu panoval až posvátný klid.

Jen jediná věc narušovala harmonii tohoto místa. Muž uprostřed sálu. Seděl na kamenné podlaze ve středu čerstvě vytesaného runového kruhu o průměru asi tří sáhů. Runy slabě světélkovaly a stejně tak cizincovy oči. Měnící se a každé jiné, hledící jaksi cize ze zjizvených důlků.

Ticho chrámu narušily rázné kroky dunící kamennou chodbou. Jako by přicházel obr. Ve skutečnosti se však objevil někdo, kdo na první pohled působil jako tuctový žebrák. Šlachovitý stařec v prostých šatech pamatujících rozhodně lepší časy a s páskou přes oči. Už druhý pohled ale dával komukoli jasně najevo, že by nebylo zrovna moudré mu pod nohy hodit drobný peníz či ho snad přímo nějak urazit.

Bylo nevyhnutelné, aby nově příchozí došel až k hranici runového obrazce uprostřed.

"Rodericku," zahřímal směrem k sedícímu muži. "Ty zrádná kryso! Máš něco mého!"

"Zabils mě," pousmál se pod knírem Roderick. "Z mého pohledu jsme si kvit."

"Rozmáčknu tě jak červa!" dštil dál síru prastarý bůh války Granael. "Chceš si hrát na boha? Nejsi nic! Těch tvých pár věrných zašlapu do prachu a zotročím. A tebe čekají nekonečná muka!"

"Nemyslím si," odsekl mladý samozvaný bůh spravedlnosti. "Díky tomu, žes mě poslal do síní padlých, jsem měl dost času zjistit, jak věci fungují. Nemůžeš se jen tak zbavit boha a ty to dobře víš…"

"Tak proč se tu schováváš jako vystrašený svišť?"

"Neschovávám se! Čekám na tebe!"

Granael vypadal mírně zaskočený, což se mu moc často nestávalo. Roderick tedy pokračoval. "Mám pro tebe výzvu. Výzvu bohů, abych byl konkrétní."

"Jak si troufáš, dovolávat se prastarých zvyklostí, které jsem sám zavedl?" odsekl podrážděně bůh války.

"Právě proto si troufám", odsekl bůh spravedlnosti a špičky kníru mu pobaveně kmitly ke stropu. "Těžko mi můžeš odmítnout."

Granael zaskřípal zuby. "Pokud bys chtěl vyslovit Výzvu, musel bys mít někoho dostatečně mocného, kdo by ji dozoroval. A kdo by asi tak mohl dohlížet nade mnou?" rozesmál se.

Roderick neodpovídal, jen se významně rozhlédl a pak přejel pohledem runový kruh kolem sebe. Granaelovi to došlo a samolibý úsměv mu zamrzl na rtech. Runovládci.

"Tedy," kul Roderick železo, dokud bylo žhavé, "má výzva zní takto: Rozhodněme o tom, který bůh si ponechá vliv nad Bráčskou říší v klání uspořádaném a dohlíženém Runovládci. Každý vyšle skupinu svých nejlepších vyznavačů a ti rozhodnou. Vítěz získá Bráčskou říši a výhradní vliv na ni. Poražený se musí stáhnout a vzdát se navždy všech nároků a pokusů na tomto území. Pokud přijímáš, vstup do kruhu."

"Ale jistěže přijímám!" ozvalo se odnikud a odevšad zároveň. Z kamenné podlahy vyšlehl vířící plamen a z něj záhy vyšla jižanská bohyně Gull Tyra.

"Tobě ale nebyla výzva určená," ohradil se překvapený Roderick.

"Pak jsi ji asi měl lépe formulovat," uchechtla se bohyně a vstoupila do kruhu. Světlo run zapulzovalo a zase se zklidnilo. Runy ji přijaly.

"S tím musím naprosto souhlasit," zaznělo z nejhlubšího stínu u zdi chrámu. Kráčel k nim padlý a nemrtvými znovu pozvednutý bůh Ischtarias. "A pochopitelně též přijímám." I jeho runový kruh přijal.

Roderick se snažil netvářit zaskočeně, ale moc dobře mu to nešlo.

To Granael se své pocity skrývat nepokoušet. Sršely z něj pohrdání a nenávist. "Budete litovat, až s vámi skončím, vy ponravy," procedil mezi zuby, když i on vstoupil do kruhu a runy jej vzaly pod přísahu.